U medvědího česneku se sbírají především listy. Sběr v době květu není problematický, medvědí česnek se díky svým květům a jejich vůni lehce pozná. Horší je to ale v době, kdy květy odkvetly. V takových chvílích může dojít k záměně medvědího česneku za konvalinku, která má podobné listy. Na rozdíl od medvědího česneku jsou ale listy konvalinky jedovaté. Kromě konvalinky může dojít k záměně i s ocúnem jesenním, který je dokonce prudce jedovatý. Pokud si sběratel není jistý, o kterou rostlinu se jedná, stačí promnout list mezi prsty, pokud je to medvědí česnek, sběratel ucítí jemnou česnekovou vůni, pokud je to ocún nebo konvalinka, tak jsou listy bez zápachu (je pak potřeba ruce pořádně umýt). Problém může být ale v okamžiku, kdy po rozdrcení listu medvědího česneku zůstane jeho vůně na rukou, pak může lehce dojít k záměně, protože sběratel si může myslet, že i další listy jsou cítit česnekem, i když je to vůně z předchozí zkoušky. Jistější je tedy sbírat medvědí česnek v době květu. Květy těchto rostlin jsou totiž odlišné, navíc ocún kvete až na podzim. (Květ medvědího česneku má bílou barvu a směřuje nahoru; květ konvalinky má sice bílou barvu ale jeho tvar je podobný zvonečku a navíc směřuje dolů, ocún má květ fialové barvy). Sbírat listy medvědího česneku v době květu se doporučuje i z toho důvodu, že po odkvětu mívají listy této byliny nahořklou chuť. Naopak nejvíce živin mají listy medvědího česneku v době, kdy ještě bylina nekvete.
Ve svém příspěvku PROSBA O RADU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jelinek Jiri.
Dobry den vyskytl se mi takovy problem - od znameho jsem dostal v loni hroznove vino v kvetinaci .Kvetinac byl maly vino nic moc velkeho vzrustu.Na podzim jsem cele vino presadil do velkeho kvetinace dal na balkon a udelal k nemu mensi drevenou konstrukci.Na jare se vino docela krasne zazalenalo ale vyskytl se onen zmineny problem na cele sazenici ( listy i stonek ) se objevilo neco co vypada jako kdyby to nekdo posypal cukrem crystal - nevim co to je a jestli s tim mam neco delat - na listech je to ze spoda - poradi mi nekdo prosim i s dalsi veci - docetl jsem se ze se ma vino zastipovat jako u rajcat - jsem zrejme zahradnik praclovek - nevim o cem je rec. Predem vsem dekuji za rady.
Jelinek Jiri
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Vilém.
Zdravím před 2 Romana jsem byl na sběru vína ve Francii u Bordeaux a super zážitek a nové zkušenosti. S tím že o víno je se potřeba starat celý rok, od vyvazování zastřihávání až po sběr a zpracování je to náročná práce. Víno i rád piju a ve Francii je nekonečný výběr dala se tam sehnat i láhev za 2eura ale taky třeba za 20euro. A občas si i objednávám nějaka francouzské víno tady http://www.vinigrandi.cz/ mají tam výběr zahraničních vín a dost i z Francie.
Výskyt medvědího česneku ve volné přírodě je spjat se stromy. Najdeme ho v lese nebo třeba i v parku v Praze na Letné. Medvědí česnek začíná svůj růst brzy na jaře, aby využil osvětlení sluncem, než ho zastíní listy stromů. Sběr z vlastní zahrádky je nejlepší od března do května.
Vysavač popela slouží k odstraňování popela z kamen, krbu nebo grilu. Na trhu jsou různě výkonné separátory. Vysavač na popel by měl být vybaven nehořlavou sací hadicí, kovovou nádobou na sběr vysávaného odpadu a vnitřním filtrem. Měl by mít dostatečně dlouhou sací hadici a napájecí kabel.
Rozlišují se vysavače popela na horký nebo vychladnutý popel.
V Ostravě-Hrabové se nachází zahrada plná čarověníků. O tuto zahradu se pečlivě stará její majitel pan Jan Sláma. Tento básník, někdejší dramaturg a rozhlasový redaktor je v hledání čarověníků natolik úspěšný (vyšplhal se kvůli nim až do pětatřiceti metrů!), že jej navštěvují i dendrologové z celého světa, jeho zahrada se objevila v pořadu Toulavá kamera, Zahrada je hra, poskytuje rozhovory pro různé časopisy. Není se čemu divit – okrasným stromům se věnuje už od sedmdesátých let. Specializuje se ale především právě na čarověníky, přestože tvrdí, že jejich sběr je skutečně náročná záležitost.
Obvykle se sbírají odkvetlá dozrálá květenství. Semena sbírejte za suchého počasí v době, kdy půjdou volně vysypat ze semeníku. Příliš nevyzrálá semena obvykle „nedojdou“, nebo jen některá, a klíčivost pak za mnoho nestojí. Horší podmínky pro sběr představují deštivá léta, ale ani to vás nemusí odradit. Před uskladněním rozložte semena na teplém, stinném a hlavně suchém místě, aby se zbavila přebytečné vlhkosti. Doschlé semeníky se otevřou a semínka bez problému vysypete. Vyřaďte ta, která jsou nedozrálá a poškozená. Dobře proschlá a vyčištěná semena dejte do malých papírových sáčků. Ty si označte nejen jménem rostliny, ale i datem sběru. Nespotřebovaná semena většiny letniček můžete použít ještě v dalším roce. Sklenice nejsou příliš vhodné – semena jsou živá a potřebují dýchat, což v pevně uzavřeném skleněném obalu není možné. Ani všelijaké neprůhledné plastové krabičky nejsou nejlepší variantou uskladnění, nemáte totiž kontrolu, zda semena neplesniví nebo zda je nenapadli škůdci.
Semenáčky vzešlé ze sklizených semen výsevem v březnu přepícháváme do 9cm květináčků a umístíme na okenním parapetu. Do venkovních prostor vysazujeme v polovině května, jelikož se jedná o velmi choulostivou rostlinu.
Semena lze samozřejmě také zakoupit v některých zahradnictvích nebo v internetových ochodech, kde se jejich cena pohybuje kolem 30 korun za balení.
Kuchaři používají spíše malé, měkké zelené šišky, které se obvykle sbírají v květnu nebo červnu, než ty velké, křehké hnědé, které můžete vidět ve vánočním výzdobě. Ačkoliv jsou v hotové sirupové směsi celé šišky, dají se snadno žvýkat. Zavařeniny s borovicovými šiškami, které se často konzumují po lžících, mají výraznou lesní příchuť a dokonce ani ti nejzarytější milovníci stromů nemusí být schopni přijmout jejich bohatou chuť po jehličí a dehtu.
Při sběru šišek pro výrobu džemu je třeba zvážit několik bodů:
Je důležité sbírat šišky v borovém lese ve vzdálenosti nejméně kilometr od vozovky, protože stromy rostoucí v blízkosti silnic nebo průmyslových oblastí jsou schopny absorbovat škodlivé látky ze znečištěného ovzduší.
Nejlépe je sklízet ráno, než uschne rosa.
Musíte vzít šišky jen ze zdravého jehličnatého stromu, který není poškozen škůdci.
Šišky by neměly být otevřené, tvrdé nebo hnědé.
Plody vhodné na zavařování lze snadno propíchnout nožem.
Nejlepší možností pro sklizeň je šiška měkká na dotek, šťavnatá a lepkavá od pryskyřice v nich obsažené, plody malé velikosti, asi 4 centimetry, světle zelené barvy, bez viditelných vad. Na ten nejchutnější léčivý džem budete potřebovat nezralé šišky o velikosti 1 centimetr.
Šišky by se neměly zvedat ze země, musí se trhat.
Nejlepší je sbírat samičí plody, které obsahují více silic. Lze je poznat podle velkého množství pryskyřice a žebrovaných šupin. Potíž je v tom, že samičí šišky rostou na vrcholcích a jednotlivě, zatímco samčí se tvoří ve skupinách, na spodních částech korun.
Při sbírání pupenů je nejlepší nosit rukavice, například jednorázové. To je nutné, abyste si neušpinili ruce od pryskyřice, kterou je těžké umýt. Pokud se potřísníte, tak pryskyřice se zbavíte pomocí jedlého rostlinného oleje.
Kdy sbírat šišky
Přibližné časové období pro sběr šišek je konec května. Sesbírané šišky je nutné zavařit do tří dnů. Při delším skladování každý den výrazně zhoršuje jejich kvalitu a léčivou sílu.
Zelené šišky ztvrdnou do měsíce po utržení. Z těch se dá udělat i marmeláda, ale samotné šišky se v tomto případě jíst nedají. Ale ty zelené a měkké ano.
Rozdíly ve sběru v regionech
V různých regionech se může doba sběru šišek na výrobu džemu lišit. V různých oblastech země se data mohou lišit od začátku května až do poloviny léta v závislosti na povětrnostních podmínkách.
Například v nížinách a v jižních regionech Moravy se pro šišky můžete vydat už v květnu a ve středních polohách by se měl sběr šišek posunout až na dvacátého června. Hlavní věc je sbírat pouze mladé a zelené šišky. Na severu a v horských oblastech přichází čas sběru šišek až v červenci.
Čtěte dále a dozvíte se jaké má džem z borovicových šišek výhody a kontraindikace a dozvíte se i recepty na přípravu.
Plíseň okurková (Perenoplazmopara cubensis) vyžaduje odlišná léčbu při pěstování okurek ve sklenících nebo volně na zahradě. Jednodušší ochrana okurek bývá v krytých prostorách, protože je zde možné cílevědomě pěstitelskými opatřeními téměř vyloučit nebezpečí infekce touto houbou. Je třeba vědět, že výtrusy plísně jsou schopny napadnout porost pouze tehdy, pokud jsou listy určitou dobu ovlhčené. Suchý list se nemůže nakazit, i kdyby se na něm vyskytovalo množství výtrusů. Tímto je podmíněn hlavní způsob preventivní ochrany, která je založena na výlučném spodním zalévání rostlin a takové regulaci teploty ve skleníku či fóliovníku, která nedovolí (zejména nad ránem) vysrážení rosy na povrchu okurkových rostlin. Pokud se nám podaří toto dosáhnout, vyhráli jsme nejdůležitější fázi boje s plísní. Mnohem složitější je ochrana polních okurek, které jsou běžně zvlhčovány deštěm nebo rosou. Stupeň ohrožení plísní závisí na frekvenci dešťů, jakož i jejich vydatnosti. Lze použít Ridomil, Kuprikol, Perozin. Vždy se musí před aplikací provést sběr okurek.
Padlí okurek (Erysiphe polyphaga) je bílá, sklerociniová hniloba, kterou vyvolává houba. S padlím se setkáváme při polním pěstování většinou až v maximální rodivosti porostu nebo až po ní. Při fóliovníkovém pěstování často už při začátku sklizně. Ze začátku se objeví na horní straně listů kulaté, bílé, pavučinové skvrny. Skvrn někdy rychle přibývá, což vede k brzdění normálního růstu a vývoje listů a často i stonků. Nedostatečný vývoj a snížená funkce listů bývají pak příčinou špatného vývoje plodů a rapidního snížení úrody. Preventivním opatřením je pravidelné a vydatné zalévání rostlin. Při chemické ochraně jsou nejlepší postřiky sirnatými fungicidy Sulík, Polybarit. Porost musí být před postřikem dobře politý a nesmí se aplikovat na plody.
Vitálka, někdy také nazývána aztécké zlato, je dobře se větvící, polehává, půdopokryvná květina. Nerozrůstá se ani tolik do výšky jako do šířky. Je velice jednoduchá na pěstování a je hodně odolná, snad právě proto získala svůj název vitálka. Její květy vám mohou připomínat malé slunečnice, mají široký tmavý střed se žlutými nebo oranžovými lístky.
Jak vitálku pěstovat
Vitálka má ráda slunné a teplé stanoviště, dařit se jí ale bude i v polostínu, jen myslete na to, že čím méně bude mít světla, tím méně pokvete. Vyžaduje dobře propustnou půdu, zda si substrát připravíte sami v poměru 2 : 1 : 1 (zemina, kompost, písek), nebo si substrát zakoupíte v marketu, je jen na vás. Vitálkám nevadí větrné místo, ale nemají rády mráz. Při své výšce 15 až 20 cm se hodí jak do závěsných truhlíků a květináčů, tak na záhon, pokud je ale na záhon budete sázet, nechte jim dostatek místa na rozrůstání, aby pak zbytečně neutiskovaly ostatní rostliny. Květinu nemusíte zbavovat odkvetlých květů, opadají samy. Vitálka nechutná žádným škůdcům, takže budete mít o starost méně.
Zálivka a hnojení
Vitálka má ráda vlhkou půdu, pokud se vám stane, že substrát přelijete nebo naopak úplně vyschne, rostlině to nijak neuškodí. Brzy se vzpamatuje a na rostlině to ani nepoznáte. S hnojením můžete začít téměř hned po zasazení rostlinky do truhlíku či květináče. Použijte plnohodnotné hnojivo pro balkonové květiny.
Přezimování
Vitálka je jednoletá rostlina, v našich podmínkách se nezazimovává, proto ji klidně nechte v truhlíku, dokud pokvete nebo dokud vám ji nespálí mráz.
Množení vitálky
Jelikož nenecháváme vitálku přezimovat, jediným způsobem, jak si ji můžeme namnožit, je sběr a vysetí semen. Na podzim si posbírejte semena, usušte je, uskladněte je na suchém a teplém místě a v březnu je můžete vyset. Buď je předsejte do skleníku, kde teploty neklesají pod bod mrazu, nebo použijte semenáč, který umístěte do teplé a světlé místnosti, vyhněte se ale přímému slunci. Vzešlá semena přesaďte do květináčků či truhlíků a nechte do poloviny května za oknem nebo ve skleníku a poté přesuňte ven.
Jakmile oschne vrchní vrstva půdy, můžeme začít s nezbytnými pracemi, které probudí trávník ze zimního spánku. Začínáme důkladným úklidem povrchu trávníku. Z trávníku odstraníme všechno napadané nebo naváté listí, větve, případně kameny.
Ostřejšími, a ještě lépe vertikutačními hráběmi vyhrabeme/prořežeme stávající drn do hloubky 3–5 mm. Tímto zásahem trávník provzdušníme, odstraníme mech a vznikající plst. Trávník bude jako znovuzrozený. Pro sběr vyčesané hmoty můžeme použít travní sekačku. Sebranou hmotu kompostujeme.
Žloutnoucí nebo hnědavý travní porost je následek velkého utužení půdy nebo jejího přemokření, či nevyhovujícího výživného stavu, někdy i působení houbových chorob. Proto musíme provést aerifikaci s následným rovnoměrným rozhozením ostrého křemičitého písku (1 000 g/m2).
Nesmíme také zapomínat na správnou výživu travního drnu, nejlépe aplikací plného kombinovaného hnojiva (30 g/m2). Musíme si uvědomit, že velké množství sečí ve vegetačním období odčerpá z půdy množství živin, které pro úspěšný růst trávníku musíme do půdy zpátky dodat a průběžně udržovat. Pro rychlou regeneraci poškozených travních rostlin můžeme pravidelně rozhodit i malou dávku ledku vápenatého (10 g/m2). Další neméně podstatnou věcí je závlaha trávníku. Všeobecně platí, že by na jaře, kdy stoupají teploty, měla být neustále vlhká a tomu se doporučuje přizpůsobit četnost zavlažování.
V případě silně poškozených míst v trávníku je vhodné provést přísev travní směsí použitou při založení trávníku nebo travní směsí určenou k dosévání, která rychle poškozená místa v trávníku zaplní.
Trávník, který je poškozen z více než padesáti procent, je nejlépe obnovit celý. Koncem jara provedeme chemickou nebo mechanickou cestou zásah proti širokolistým plevelům, které do okrasných nebo zátěžových trávníků rozhodně nepatří.
Pravidelné kosení zelený koberec zahušťuje a posiluje. Tráva totiž vytváří nové boční výhonky, listy a odnože a ty se lépe rozvíjejí, když jsou travní stébla pravidelně zkracována. Pravidelné sečení zároveň potlačuje traviny, které nesnášejí kosení.
Vyhnat mravence ze zahrady je poměrně velký problém, protože většina chemických přípravků, které by měli mravence vyhnat, nepomáhá. Posyp postiženého místa chloraminem, polití vroucí vodou s citronem anebo rybí tuk jsou prostředky, které mravence zaručeně z vaší zahrádky vyženou.
Dřepčíci
Dřepčíci jsou malí broučci, kteří mají velmi silné zadní nohy a dokáží skákat až metr daleko. Škodí převážně na jaře. Tento brouk přezimuje ve spadaném listí. Dřepčíci vyžírají do listů otvory a znemožňují jim provádět základní biologicko-chemické děje ovlivňující život rostliny. Škodí převážně na brukvovité zelenině, ředkvičkách, ředkvích, křenu, mangoldu, kapustě, kedlubnech, někdy i balkónových rostlinách. Sbírání brouků na jaře je málo účinné, proto je vhodné použití přípravku Decis EW 50 (0,03 %), Karate 2,5 WG (0,08 %) nebo Zolone 35 EC (0,25 %).
Krtek obecný
Krtek obecný je malé černé zvířátko, které způsobuje na našich zahrádkách velmi značné škody. Pokud se ho budete snažit vypudit, nezapomeňte na to, že je chráněný. Velmi známým způsobem, jak se jej můžete zbavit, je použít větrný odháněč, jenž si můžete jednoduše sami vyrobit. Postačí, když tenkou železnou tyč zastrčíte do země a nasadíte na ni hrdlem PET láhev. Z boku láhve na několika místech pomocí nože naříznete a ohnete konce, abyste získali „větrný mlýnek“. Láhev se díky poryvům větru točí, tře se o tyč a tou se zvuk dostává až do země.
Mšice
Mšice je nejčastěji se vyskytujícím rostlinným škůdcem. Napadá téměř všechny druhy květin, rychle se množí a přenáší různé choroby. Boj s nimi není jednoduchý, neboť časem se stávají vůči chemickým postřikům imunní. Jak tedy tyto škůdce zlikvidovat? Účinně se mšicí zbavíte s pomocí žlutých lepových desek, které rozvěsíte na napadené rostliny. Tyto desky lze zakoupit v každém větším zahradnictví.
Hlemýždi a šneci
Hlemýždi a šneci, i když se to nezdá, dokáží v zahradě udělat velké škody. Okousávají klíčky, stonky, lodyhy, plody, hlízy, dužnaté kořeny a listy. Nejhorší jsou škody na mladých klíčících rostlinách, které tato zahradní škodlivá zvířátka způsobují. Jak se proti nim bránit? Bohužel jediným řešením je ruční sběr. Ve večerních hodinách je dobré slimáky a šneky posbírat a zlikvidovat (pomocí hrstky soli).
Každoroční invaze slimáků je pro mnoho zahrádkářů pohromou, ve velkém likvidují zeleninu i okrasné květiny. Plzáci vše pilně strouhají radulou, jazykem posetým drobnými „zoubky“. Kdyby plzáků bylo jen několik, ztráty ani nepocítíme. Jsou však přemnoženi a schopni zlikvidovat celou zahradu. Bránit ji proto musíme od jara do podzimu. Slimáky sbírejte, nastražte pasti, aplikujte biologickou ochranu a zahrada se navrátí k původní rovnováze.
Na malých plochách se doporučuje sběr. Nejlépe se slimáci sbírají po dešti, kdy všichni vylézají, či ráno a za soumraku. Milují vlhko a stín. Po nasbírání do nádoby je co nejrychleji usmrtíte zalitím vařící vodou. Ve vodě se poté brzy rozloží a můžete je ve skupenství kapalném vylít na kompost. Občas praktikované posolení je špatnou metodou, která jim zbytečně připraví pomalou a bolestivou smrt.
Sběr si usnadníte nalákáním slimáků na zkažené ovoce či různou, nejlépe však listovou zeleninu, opadané květy či granule pro kočky a psy. Účinek zvýšíte, pokud potravu přiklopíte vlhkým, nejlépe nahnilým prkénkem – slimáci se rádi schovávají.
Dobře fungují i zapuštěné nádoby, přičemž nejlepším lákadlem pro většinu slimáků je pivo. Vhodné jsou i zbytky ze sudů, které lze získat zdarma. Okraj necháte 1 cm přečnívat, abyste omezili lapání jiných živočichů. Pasti denně kontrolujte, v pivu utopené slimáky již není třeba ani usmrcovat, měli příjemný konec. Nevýhodou pivních pastí je, že mohou přilákat i slimáky z okolí.
Další možností je mechanicky chránit jednotlivé záhony, a to bariérami, které jsou pro slimáky obtížně překonatelné či zcela nepřekonatelné. Lze například použít zapuštěné plechy s okrajem zahnutým směrem ven, vysoké alespoň 15 cm. Pásek měděného plechu nebo měděný drát, který slimáky odpuzuje. Pásy suchého materiálu, jako je sláma, piliny, vaječné skořápky, které je však třeba obnovovat Může pomoci i lemování aromatickými rostlinami, které plzáci většinou nežerou, a proto je nenalákají k další cestě do nitra záhonu, takovými rostlinami jsou například šalvěj, tymián, levandule. Jako nervový jed působí na mladé slimáky i obyčejná káva, zkuste tedy i využít kávovou sedlinu.
Hubení plzáků chemickými látkami je však dvojsečná zbraň – můžete ohrozit zdravotní nezávadnost vlastní zahrady a vyhubení škůdci se k vám stejně opět nastěhují z okolí. A přípravky, které kromě plzáků hubí i jejich přirozené nepřítele, jsou pro budoucnost zahrady stejnou pohromou, jako plzáci samotní. Preparáty, jejichž účinnou látkou je nervový jed, například methiocarb a další, hubí i všechny další živočichy. Ohrožují domácí zvířata, včely, žížaly i přirozené nepřátelé plzáků! A po náhodném požití granulí typu Vanis dochází dokonce k otravám psů, a to většinou smrtelným! Přípravky na bázi sloučeniny železa a fosforu by měly být pro ostatní zvířata neškodné, přitom jsou účinné. Měli byste jim proto dávat jednoznačně přednost!
Stále oblíbenější jsou pak přípravky biologické. Využívají přirozeného parazita plžů – hlístici Phasmarhabditis hermaphrodita. Neohrožuje zdravé prostředí na zahradě a nehubí přirozené predátory plžů, což by se vám v budoucnu mohlo vrátit v podobě ještě větší invaze. Jedinou nevýhodou tohoto jedinečného přípravku je jeho vyšší cena. Pozor, při jednorázovém užití je účinek pomalejší než u preparátů chemických. A také je důležité správné načasování – hlístice totiž účinkuje především na mladé plže.
Mladé plzáky žerou prasata i drůbež; slepice a kachny hledají i vajíčka. Když však plzáci vyrostou, chutnají již pouze podivuhodné kachně, která se nazývá indický běžec. Ta slimáky přímo vyhledává, jsou pro ni pochoutkou. Mezi pomocníky v boji mohou být i ježci, ropuchy, ještěrky, slepýši, užovky, rejsci a některé druhy ptáků.
Čajovník (Camellia) je stálezelená rostlina pocházející z Jihovýchodní Asie pěstovaná hlavně v tropických a subtropických oblastech, v různých nadmořských výškách. Je to poměrně nenáročná rostlina, která ale vyžaduje celoročně velké množství srážek a má ráda polostín. Na některé plantáže se dokonce před vysazením čajovníku zasadí vyšší stromy, které mu následně tento stín zajistí. Keře čajovníku dorůstají výšky 5 – 15 m, listy mají různou velikost (délka 3 – 25 cm, šířka 1 – 10 cm) s krátkými stonky, bílými květy a plody podobnými ořechu s jedním až třemi semeny. Na plantážích se ale sestřihávají na výšku 1 metru pro pohodlnější sklizeň. Čajové lístky se dají sklízet nejdříve po třech letech a rostlina je produkuje přibližně třicet let. Sklízejí se celé mladé výhonky tvořené listovým pupenem a dvěma až třemi přilehlými lístky. Říká se jim „tips“ nebo „fleš“. Ty s nejmladšími lístky jsou nejkvalitnější. Sběr je většinou ruční, a to buď prsty, nebo nůžkami. V Japonsku se používají speciální stříhací stroje a čaj se zde připravuje nejen z lístků, ale i z větviček. Říká se mu kikuča a vyznačuje se výraznou hořkou chutí. Doba sklizně se liší podle druhu čaje, místa pěstování a je přizpůsobena hlavně srážkám. Čaje nižší třídy se sklízejí celoročně, kvalitnější však jen dvakrát až třikrát do roka. Například plantáže Darjeelingu pro čaj nejvyšší kvality využívají jen sklizeň lístků v únoru a březnu. Podzimní sklizeň pak používají jen do směsí, neboť je kvalitativně o několik tříd níže.
Všechny druhy čaje – černý, zelený, bílý, žlutý aj. – pocházejí se stejné rostliny čajovníku. Liší se pouze stupněm fermentace neboli přirozeným kvasným procesem, kdy dochází k oxidaci lístků a změně jejich chemických vlastností. Fermentace je první fází zpracování čaje. Následuje zavadnutí (ztráta křehkosti lístků, aby se dále nedrtily), rolování (narušení buněčné struktury pro uvolnění chemických látek), sušení (snížení obsahu vody v lístcích pod 3%) a konečné třídění.
První ucelené pojednání o čajovníku a čaji bylo sepsáno v 2 již v 7. – 10. století v Číně. Ta je považována za kolébku čaje. Odtud se pak rituál pití čaje rozšířil do sousedního Japonska. Z čínského znaku také pocházejí současné názvy čaje. Z kantonské čínštiny „čcha“ například portugalské „chá“ nebo české „čaj“, z oblasti Tchaj-wanu „čche“ pak anglické „tea“ nebo francouzské „thé“. Pro svou výjimečnou chuť a blahodárné účinky se čaj stal oblíbenou obchodní komoditou a po vodě nejoblíbenějším nápojem na světě vůbec. Plantáže čajovníku najdeme v současnosti nejen v Číně (největší producent čaje) a Japonsku, ale i v Indii, Indonésii, Vietnamu, na Kavkaze, Srí Lance, Tchaj-wanu, Jávě, Sumatře. Dokonce i v Evropě (Gruzie a Azorské ostrovy) a Jižní Africe.
Rozsah řezu slivoní se liší podle odrůdy. Odrůdy slivoní druhu slivoň švestka (Prunus domestica) přirozeně vytvářejí dobré koruny, postačí jen malé prořezávání, aby se odstranila suchá větev nebo aby se vrchol koruny prosvětlil, když příliš zhoustne. Mnohé slivoně tvoří stromy s křivými kmeny, nepravidelné a nevzhledné, nebo mají husté, trnité koruny, které tvoří sběr plodů velmi obtížným. Tyto chyby v růstu pak musí být opraveny řezem. Nicméně mnoho pěstitelů je toho názoru, že původní druhy švestek by neměly být řezány tak silně jako jabloně. Jiní pěstitelé naopak zmlazování doporučují, protože slivoně mají tendenci dělat dlouhé výhony každý rok. Je velmi důležité mít na paměti, že pěstitelé, kteří jednou začnou silně prořezávat, musí v tomto způsobu údržby pokračovat pravidelně.
U slivoní jsou běžné dvě metody zahradnických úprav. První je, aby korunu tvořil terminál se čtyřmi nebo pěti kosterními větvemi z něj vycházejícími. Terminální výhon je kontrolován řezem po dosažení určité výšky. Tato metoda je často používána pro druh Prunus domestica i odrůdy Prunus insititia. Druhý způsob, který je často používán pro odrůdy Prunus triflora, je vytvoření kotlovité koruny odstraněním terminálu a vytvořením koruny ze čtyř kosterních větví. Takto tvoří dřevina tvar vázy nebo obráceného deštníku. Větve by měly být na kmeni 4–6 palců od sebe, aby se zabránilo vylomení. Stromy mají obvykle korunu asi 2 metry od země. Následný řez se skládá z odstranění větví, které překračují vhodnou délku.
Mladé stromky řežeme nejdříve po narašení, starší i později, pokud rostou dostatečně silně. Nevýhodou řezu za zelena může být oslabení růstu. Peckoviny snáší hlubší řez podstatně hůře, ani u starých stromů bychom raději neměli řezat větev o průměru větším než šest centimetrů.
V prvních letech se u slivoní provádí takzvaný výchovný řez. Nesmí se dopustit zapěstování větve pod příliš ostrým úhlem k terminálu (později se může odlomit pod váhou úrody za větru). V dalších letech se zkracují příliš dlouhé větve. Pokud jsou přírůstky za rok kolem půl metru, je to dobré a korunu stačí prosvětlovat. Když jsou přírůstky krátké, musíte strom zmladit, tedy říznout hlouběji.
Slivoně se řežou koncem března nebo až v době květu (i mladé slivoně na počátku plodnosti). Prořezávat lze až do začátku září. Vysadíte-li slivoň na podzim, řežte ji až na jaře. Vysadíte-li ji na jaře, můžete řezat ihned.
Také u renklód se provádí výchovný řez, a to v době vegetace, nikdy ne v zimě, to je v období vegetačního klidu. Slivoně jsou totiž citlivé k infekcím, před kterými se nedokážou mimo vegetaci bránit. Renklódy je třeba řezat hlouběji než švestky a takzvaný výchovný řez se uplatňuje do pátého roku života.
Kaštanovník jedlý, lidově jedlý kaštan, je opadavý listnatý strom z čeledi bukovité. Strom kaštanovníku dorůstá do výšky 20–25 m a má širokou vejčitou korunu. Tloušťka jeho kmene někdy přesahuje až 2 m. Dožívá se věku 1 000 let, někdy i víc. Borka je v mládí hladká, olivově hnědá, postupem času se mění v hnědošedou rozpukanou. Listy jsou na větvičce uspořádané střídavě, list na vrcholu větvičky je největší. Mají tvar podlouhlé elipsy. Každý postranní nerv na listu je zakončený ostnem. Svrchu jsou listy tmavě zelené a zespodu světle zelené. Květy se objevují v květnu a červnu. Je to rostlina jednodomá, převážně cizosprašná, lépe plodí, pokud je v okolí dva a více stromů. Plody jsou po 2–3 v pichlavém obalu, který puká čtyřmi švy. Semena (kaštany neboli maróny) jsou lesklá, tmavě hnědá a dozrávají v září. Jsou jedlá, jí se po upečení nebo uvaření, obsahují hodně škrobu, cukru a bílkovin.
Nejvíce se jedlé kaštany pěstují v jižní Evropě a v Přední Asii. V Česku se kaštanovníku nejlépe daří na teplých svazích ve vinařských oblastech. Jeho dřevo je těžké, pevné, tvrdé, pružné a houževnaté. Nevýhodou kaštanovníku je, že patří mezi silné alergeny. Neměl by být proto vysazován v blízkosti obydlí a úřadů, spíše v sadech, hájích a lesích. Děti by si pod kvetoucím kaštanovníkem neměly hrát. Hlavní sklizeň jedlých kaštanů probíhá v říjnu. Sběr plodů kaštanovníku se provádí ručně. Nejmenší plody poslouží jako surovina pro mletí kaštanové mouky. Velké a střední plody se dále zpracovávají, případně jsou po tepelné úpravě konzumovány. Pro odstranění parazitů uvnitř plodů se kaštany máčí v 50°C vodě a následně ochladí. Tímto procesem se také prodlužuje jejich trvanlivost. Dnes se tedy nemusí skladovat pouze sušené plody. Jedlé kaštany jsou známá pochoutka po celé Evropě. Obvykle se tepelně upravují naříznutím na špičce do kříže a krátkým opečením na horké plotně, a to zejména v předvánočním čase, kdy je sezona pečených kaštanů. Kaštany se mohou i rozemlít a vzniklá mouka slouží k přípravě pečených zákusků. Jedlé kaštany mají vyšší energetickou (kalorickou) hodnotu než brambory. V jižní Evropě kaštany lidé pojídají se zeleninou, s masem nebo máslem a sýrem. Světové kuchyně znají například kaštanovou kaši ke zvěřině, kaštanové pyré se šlehačkou, kaštanový pudink, kaštany v čokoládě, glazované kaštany a jiné. V našich zeměpisných šířkách se konzumují pečené kaštany nejčastěji právě v předvánočním čase.
Jedlý kaštan (Castanea sativa) pochází z oblasti Malé Asie a již v 5. století před naším letopočtem byl dopraven do Řecka a následně i do Itálie a Španělska. S koňským kaštanem (jírovec maďal), z nějž děti na podzim vyrábějí zvířátka, nemá jedlý kaštan nic společného, jedná se o různé druhy. Jedlý kaštan dozrává v říjnu a sklízí se setřásáním plodů, stejně jako u nás vlašské ořechy. Stromy se dožívají 400 i více let. Ve 14. století kaštan začali pěstovat i ve Švýcarsku, kde pro něj našli nespočet využití. Nejen že jej vařili, pekli, dusili a opékali, vyráběli z něj mouku, ale stal se i krmivem pro hospodářská zvířata. V období mezi 17. a 19. stoletím jej nahradily brambory, ale i tak se dnes často objeví ve švýcarské kuchyni. Vyhledávat by jej měli ti, kdo bojují s vysokým krevním tlakem a srdečními obtížemi. Kaštany pomáhají čistit játra, mají protiprůjmové účinky, užitečné jsou i pro ty, kdo trpí úzkostí a psychickými problémy. Za konzumaci kaštanů vám budou vděčné vaše vlasy i nehty, užitečné jsou i na respirační potíže.
Matka je v prvopočátku obyčejné oplozené vajíčko, jako jakékoli jiné, z kterého se později líhnou dělnice. Avšak díky stravě, kterou matka od dělnic při svém vývoji dostává, a také speciální buňce, ve které vyrůstá, dostanou její pohlavní orgány vše potřebné k tomu, aby se plně dovyvinuly. Tím pádem se stává včelou, která má umožněno pářit se s trubci a klást vajíčka. Té speciální stravě, kterou je včelí matka krmena, se říká „mateří kašička“. Zvláštní buňce, ve které vyrůstá, se říká „matečník“. Matku od ostatních včel poznáte podle vzhledu. Její hlava a hruď jsou přibližně stejně velké, zatímco zadeček je o značný kus protáhlý a na svém konci „zašpičatělý“. To je právě proto, že v něm jsou tisíce takzvaných semen (samčích a samičích spermií), které v průběhu svého života matka podle svého uvážení spojuje či nespojuje. Oplozené či neoplozené vajíčko matka umísťuje do buněk v plástvích, kde se později dokonalým vývojem „vajíčko – larva – kukla – dospělý jedinec“ vyvine nová včela. Jestliže matka použije neoplozené vajíčko, tak se z něj později vyvine trubec. Jestliže vajíčka oplodí spermiemi, tak vznikne dělnice.
Dělnici nebylo dáno vyrůstat v buňce takové velikosti a s takovou stravou, aby se jí dovyvinuly pohlavní orgány, a tak má pohlavní orgány zakrnělé. Má například orgán s názvem „hltanová žláza“, který u mladých včel slouží na výrobu mateří kašičky a u včel starších na přeměnu nektaru v med. Dále mají dělnice také orgán s názvem „voskotvorná žláza“, ta je na zadečku a za příhodných podmínek produkuje malé voskové šupiny – vosk. Dělnice oproti matkám mají i takzvané vonné Nossonovy žlázy, určené pro výrobu speciálního feromonu jedinečného pro celé včelstvo. Dělnice mají speciální tvar zadního páru nohou uzpůsobený pro sběr pylu, mají mohutnější kusadla a podobně. Posláním dělnic ve včelstvu je krmení a péče o matku, výchova a krmení potomstva, udržování čistoty, přinášení potravy, výroba plástů, ve kterých jsou včely vychovávány a do kterých jsou později ukládány zásoby, zajištění hygieny a zdravotní péče a jiné. Každá dělnice si v průběhu života vyzkouší skoro všechny úkoly. Po vyvinutí v dospělého jedince se stává čističkou (uklízečkou), poté krmičkou, kojičkou, stavařkou, strážkyní a nakonec vylétá z úlu – stává se létavkou. V té době je jí zpravidla přidělena již jen jedna činnost, kterou dělá až do konce svého života. Tou je nošení potravy (pylu a medu), nošení vody, nošení propolisu a podobně. Vývoj dělnice od vajíčka do dospělého jedince trvá 21 dní, poté pracuje přibližně 40 dní v úle. Pak vylétá z úlu a podle toho, jaká činnost jí je přidělena, se dožívá ještě 7–21 dní. V zimních měsících, kdy včely úly neopouštějí, se dělnice dožívají 6–8 měsíců (jedná se o zimní včely).
Trubec je včelí sameček, který vzniká takzvaně partenogeneticky, což znamená, že k jeho vylíhnutí není potřeba oplození spermií – své genetické vlastnosti dává pouze matka. Trubec je nejširší ze všech včel, dlouhý je pak přibližně stejně jako matka. Na rozdíl od matky a dělnic však nemá tak krásně ladné tvary, jemné křivky. Přechody mezi hrudí a zadečkem jsou ostré, vypadá jako válec. Posláním trubce je oplozovat matky. Včely jich také využívají k udržování optimální teploty v úle, potřebné pro dobrý vývin potomstva. Vývoj trubce od vajíčka v dospělého jedince trvá 24 dní a maximálně po 14 dnech života je schopen oplodnit matku. Trubec odlétá na takzvané „trubčí shromaždiště“, kam se dostavují matky a trubci z celého okolí a kde dochází k „včelím zásnubám“. Včelí matka se spáří na trubčím shromaždišti hned s několika trubci (5–10) najednou. Každý trubec po spáření umírá, matka se vrací zpět do svého úlu a již nikdy trubčí shromaždiště nevyhledává. Pokud trubci není ani jednou matkou dovoleno spářit se, umírá také. Buď jeho tělo nevydrží nával v něm se tvořícího spermatu a on doslova praskne, nebo umírá jako „bezdomovec“. Včely totiž všechny trubce kolem července a srpna doslova vystrkají z úlu, neboť reprodukční období pro ně skončilo a začne zase až kolem května roku příštího.
Říjen je na sklizeň rakytníku dobrý čas. Sběr plodů vyžaduje trochu cviku a zručnosti, protože rakytník bodá svými ostny a jeho plody jsou velmi měkké. Plody rakytníku se nejlépe získají tak, že nastříháte větvičky rakytníku a i s plody je dáte na hodinu zmrznout do mrazáku. Pak s těmito zmrzlými větvičkami zatřepete a plody se snadno samy oddělí a spadnou na připravenou podložku.
Zdravím před 2 Romana jsem byl na sběru vína ve Francii u Bordeaux a super zážitek a nové zkušenosti. S tím že o víno je se potřeba starat celý rok, od vyvazování zastřihávání až po sběr a zpracování je to náročná práce. Víno i rád piju a ve Francii je nekonečný výběr dala se tam sehnat i láhev za 2eura ale taky třeba za 20euro. A občas si i objednávám nějaka francouzské víno tady http://www.vinigrandi.cz/ mají tam výběr zahraničních vín a dost i z Francie.
