Vrtané studny jsou dnes čím dál častější. Vrtat tuto stavbu se dá několik způsoby: nárazem, rotačně, drápkově, jádrově, nebo rotačně příklepově a je na firmě, aby zvolila nejvhodnější způsob (nejčastěji se užívá rotačně příklepový postup, který je také nejlevnější). Průměrná hloubka vrtaných studní je kolem 30 – 40 metrů (vrtané studně hluboké do 15 m nemají kvality vrtaných studní, jsou na úrovni těch kopaných). Průměr vrtání nesmí být menší než 200 mm (doporučovaný rozměr je mezi 205 – 254 mm). Použitá výstroj by měla být z PVC, či z PE (dražší variantou je antikorozní ocel). Průměr výstroj by se měl pohybovat kolem 160 mm. Prostor mezi stěnou vrtu a výstrojí je potřeba vyplnit štěrkopísčitým filtrem. Nesmí se zapomenout také utěsnit vrchní část vrtu tak, aby do něj neprosakovala srážková voda (stejně tak je potřeba utěsnit i další prostor, kterým by mohla prosakovat i voda nacházející se pod terénem.
Kamenné studny je potřeba udržovat, na jejich stav je důležité dbát i proto, že často majitelé studny konzumují vodu pocházející z této stavby, a pokud by stav studny neřešili, mohli by ohrozit svůj život. Kvalita vody je totiž ovlivňována jak technickým tak stavebním stavem studny a jejího okolí.
Na studnách se často musí opravit její zakrytí, které může být postupem času ve špatném stavu a stává se, i že zakrytí chybí. Problematické je, i když plášť studny končí pod povrchem terénu, takže není pod terén vyveden. Tento plášť může být také ve špatném stavu v důsledku povětrnostních podmínek, vliv na něj totiž má jak vítr, tak i voda. Problémem může také být, že při stavbě studny se neupravil okolní terén (podle potřeby), a tak dostatečně studnu nechrání. Oprava studny může být také důsledkem špatného odvětrávání studny.
Oprava studny pomůže zlepšit znečištění studny, sníží riziko vstupu živočichů a zároveň sníží riziko poruchy čerpacího systému z důvodu znečištění, zvýší i ochranu proti plísním, zlepší kvalitu prostředí pro sběr podzemní vody a zvýší ochranu proti kontaminaci vody.
Finanční stránka těchto oprav je různá, může se pohybovat v rámci pár stovek, ale i několik tisíc (i desítek). Na studně by se ale šetřit nemělo, člověk by tím riskoval své zdraví. Stejně tak platí, že je lepší provést malou opravu hned, než problémy přecházet, pak může dojít k výrazně větším škodám, které budou vyžadovat výrazně větší investice.
Vyzdění studny
V dřívějších dobách se studny zdily běžně, dnes se používají betonové skruže, což je lepší, protože takové studny se dají prohloubit. U těch, které jsou zděné, hrozí při prohlubování to, že se začnou stěny hroutit. Jaký postup na vyzděnou studnu musí správně zvolit vybraná firma.
Oprava kamenné studny
Nejčastějším problémem, který majitelé studny řeší, je, že se zhorší kvalita vody, v níž se vyskytují různé bakterie a chemické prvky. Příčinou špatné kvality vody bývá často průnik znečištěných povrchových vod k pramenu ve studni. Při stavbě studny je tedy důležité zamezit tomu, aby se povrchová voda dostala k pramenité vodě.
Kamenné studny mívají nosnou stěnu vystavěnou z kamenů a i proto platí, že ji není možné zcela utěsnit, navíc působení některých vnějších vlivů konstrukci stěny narušuje, a ta pořádně netěsní. Řešením této situace je, že do studně vložíme novou skružovou soustavu, pak ji utěsníme a kamennou vyzdívkou zafixujeme pomocí těsnících zásypových materiálů. Tento způsob je vhodný u těch studní, které mají velký vnitřní průměr. U těch studní s malým vnitřním průměrem je nutné poškozené stavební prvky rozebrat, nebo rozšířit studniční otvor, aby se dalo na dno usadit skruže, utěsnit a zafixovat terén proti sesouvání a pohybu a také zprůchodnit čisté prameny.
Studny mohou mít na zahradách více účelů, mohou být zásobnou vody, nebo mohou mít jen okrasnou funkci.
Pokud nepotřebujeme skutečnou studnu, můžeme investovat do repliky okrasné studny, takovéto studny se umisťují blízko přívodu vody a slouží hlavně jako okrasa zahrady. Je možné zakoupit je v různých zahradnických centrech, kde se jejich cena pohybuje kolem pěti – deseti tisíc, záleží na velikosti. Tyto studny jsou obvykle dřevěné a prodávají je rozložené, sestavit je ale není nijak těžké.
Pro tuto metodu jsem použil udící pistoli – jsou dostupné na Amazonu. Můžete získat střední pistoli za cenu okolo 80 $.
Předehřejte troubu na 150 °C a položte žebra na plech s pečicí mřížkou. Opravdu dobře to utěsněte alobalem – v případě potřeby použijte lepící pásku – a ponechte jedno malé místo pro vložení hadice udící pistole. Snažte se co nejlépe utěsnit fólii kolem hadice.
Naplňte udící pistoli dřevíčky a každých 10 minut střídejte rychlost kouře z vysoké na nízkou po dobu 30 minut. Po tomto procesu hadici rychle vytáhněte a utěsněte alobal zachycující kouř.
Silikon je široce používán jako účinný tmel. Při správném použití je silikon skvělý způsob, jak utěsnit váš domov a pomoci zabránit poškození vodou, zejména v oblastech náchylnějších k rozlití, jako jsou koupelny, prádelny a kuchyně. Přestože silikon může vydržet roky, časem se opotřebuje.
Ztráta vlastností silikonu má negativní dopad na jeho fungování a zároveň vypadá velmi nevzhledně. Ztrácí přilnavost, takže pod silikonovou spárovací hmotu se dostává voda a to může vést k růstu plísní, což má negativní dopad na naše zdraví. V takové situaci nám nezbývá nic jiného, než starý silikon odstranit, povrch očistit a vyměnit za nový.
Po získáních všech povolení a informací potřebných k vybudování studny se pak přistupuje k samotné stavbě. U studny jsou dva možné technologické postupy, a to kopání a vrtání. Studny kopané jsou vyztuženy pláštěm ze skruží nebo zdiva. Minimální předepsaný vnitřní průměr je u těchto studní 2,8 m.
Studna vrtaná je hloubená buď rotačním, nebo nárazovým způsobem speciálním vrtným zařízením. Tato studna je zpravidla vyztužená zárubnicemi. Nejčastější profil je mezi 169 – 225 mm.
Nedá se říct, který typ studny je lepší, závisí na hloubce hladiny vody pod úrovní terénu, pokud je hladina vody lehce pod terénem, bývá lepší studna kopaná, jestliže je hladina ve větší hloubce nebo ve skále, doporučuje se spíše vrtaná studna. Závisí také na propustnosti zvodnělé vrstvy. Jestliže je propustnost vysoká (například písky, štěrky, pískovce) je vhodnější studna kopaná. Není tedy jasně dané, která studna je lepší, i proto je lepší nechat rozhodnutí na hydrogeologovi, jehož rozhodnutí je nezávislé na firmě.
Cenově výhodnější jsou vrtané studny, jsou i navíc méně pracné.
Vrtaná studna je hlubší, a tak je v ní podzemní voda, která není přímo závislá na atmosférických srážkách (díky tou bývá hladina ve studni poměrně stabilní). Voda ve vrtané studni je o něco kvalitnější než v té kopané. Vrtání studny není ani časově náročné, trvá zhruba dva dny, navíc náklady na tento typ studny jsou nižší.
Nevýhodou kopané studny je, že je příliš blízko povrchu, a tak se do ní při srážkách dostávají i biologické nečistoty.
Kopané studny
Vybudovat kopanou studnu se dá na půdě se soudržnou zeminou, nebo alespoň částečně nesoudržnou, nebo na rozpukané skalní hornině. Kopat studnu se dá maximálně do 15 metrů, ale tato hloubka je pak velmi finančně nákladná. Ke kopaným studním patří skruže, ty se mohou vkládat dvěma způsoby. Jedním ze způsobu je osázení skruží odzdola do předem vykopané jámy, nebo zapuštění skruží svrchu průběžně během kopání. První skruž by měla mít spodní stranu osázenou ostrým břitem. Tento způsob je vhodný hlavně pro studny kopané v naplaveninách a nepevných jílopískových horninách.
V případě kopané studny je opravdu důležité zjistit, jaké podloží se na daném místě nachází, protože pokud jsou podloží příliš pohyblivá, tak se stavba kopané studny nevyplatí, má totiž nízkou trvanlivost a velmi rychle dohází k opotřebení čerpací techniky. Kopané studny se obvykle budují do maximální hloubky 10 metrů, pokud jsou podmínky příznivé, je možné kopat i do 30 metrů. Takový případ je ale výrazně nákladnější, protože každý metr znamená další vyzdvižení zeminy, spouštění osob, zařízení, a výkopové práce. Není to tedy pak levná záležitost.
Výhodou kopané studny je to, že nemá takovou hloubku, a tak se dá do ní vlézt / spustit a studnu zkontrolovat, případně i rekonstruovat. Pokud je kopaná studna dostatečně hluboká, může fungovat i jako zásobárna vody (do jisté míry). Navíc na stavbu této studny není potřeba použít těžkou techniku, takže ráz okolní krajiny jí nebude zničen.
Nevýhodou je, že kopaná studna není tak staticky pevná a nedá se ani spolehlivě utěsnit pro dešťové a podpovrchové vodě a nečistotám, ty mohou způsobit kontaminaci vody. Nedostatečná hloubka také způsobuje, že kvalita vody z kopané studny není tak vysoká jako ta ze studny vrtané. Navíc kopaná studna je finančně náročná, protože jen skruže stojí kolem 2 000 za metr. V hloubkách nad pět metrů se cena jen kopání pohybuje kolem 5 000 za metr.
Studna se kope tak dlouho, odkud se nedosáhne prvního zdroje vody, a nezáleží na tom, v jaké je kvalitě. Ta obvykle nebývá nejlepší a už vůbec né pitná (ale může být vhodná třeba k zalévání na zahradě) I kdybychom kvůli tomu studnu prohloubili, nakonec stejně dojde k tomu, že k ní méně kvalitní voda stejně prosákne.
Kopané studny se dnes už příliš nedoporučují, protože povrchové vody jsou v dnešní době již silně zasažené nečistotami, a tak je potřeba vodu z těchto studní nákladně upravovat, aby byla vůbec vhodná k pití.
Základem plánování studny je zjistit nejen nejvhodnější místo, které bude v souladu s předpisy, ale i vybrat vhodnou konstrukci studny. Ještě před započetím stavby je důležité stanovit vhodnou technologii pro vrtání studny. I proto je obvykle výhodnější zvolit si raději hydrogeologa než proutkaře. Hydrogeologie je totiž vysokoškolský vědní obor končící odborným osvědčením (absolventi smí navrhovat projekty, provádět čerpací zkoušky, vyhodnocovat hydrogeologický průzkum, samozřejmě i vyhledávat a posuzovat zdroje podzemní vody, také umí navrhovat studnu). Co se týká proutkařů, je potřeba najít skutečného odborníka a těch je málo. Proutkařině se věnuje řada amatérů, kdy jejich volba vhodného místa bývá často nepříliš vhodná. Méně zkušení proutkaři navíc neumí určit, jestli se v půdě nenacházejí skály, které pak může klidně považovat za silný pramen. Navíc nemá žádná oprávnění tvořit návrhy, či čerpací zkoušky atd.
Existuje řada typů studní (dělení je určené podle toho jakým způsobem jsou studny hloubeny): trubkové, kopané, spouštěné, šachtové, trubkové (= vrtané).
Studna je podle zákona stavbou, a tak se také musí nahlásit příslušným úřadům a musí se pro ni zajistit různá povolení a vyjádření. Stejně jako je stavbou, je i vodním dílem, takže povolení je potřeba i od vodoprávního úřadu a povolení k odběru vody. Studnu je ale potřeba nahlásit na úřadě a vyjednat si všechna potřebná povolení. Je potřeba mít stavební povolení, které vychází z územního rozhodnutí, pak také povolení k odběru podzemních vod, vyjádření vodoprávního úřadu a samozřejmě je potřebná projektová dokumentace stavby. Finanční částky vynaložené za tyto vyjádření a povolení jsou různé, většinou se ale vejdou zhruba do deseti tisíc korun.
I studny původně určené jen na vodu, mohou působit esteticky příjemně, stačí je jen třeba obezdít dekorativními cihlami, dlažebními bloky, nebo i klasickými betonováním (pokud se bude ještě obkládat dřevem, kachlemi nebo kamenem).
Často se stává, že s nákupem nové nemovitosti si nový majitel zakoupí i studnu, která se nachází na jeho pozemku. Pak řeší otázku, jestli se taková kamenná studna musí někam hlásit, jestli jsou na ni potřeba nějaká povolení a zaplatit nějaký poplatek. U již existujících studní platí, že pokud byly vyhloubeny před rokem 1955 a novým majitelem je fyzická osoba (ne právnická), není potřeba žádné povolení a povolení k odběru vody ze studny získává majitel automaticky. Stáří studny je potřeba doložit pro přípravnou kontrolu, nebo třeba pro budoucí prodej pozemku (jinak se stáří dokládat nemusí). Jako doklad stáří stačí letecký snímek, stará mapa, kupní smlouva, nebo i svědectví s čestným prohlášením notářsky ověřeným. Pokud ale byla studna vybudována po roce 1955 a v povolení, které má majitel k dispozici není uvedeno, k jakému účelu je studna využívána, je nutné požádat o prodloužení povolení. K žádosti o prodloužení povolení k odběru vody je potřeba zajistit kopii stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí a platné povolení k nakládání s vodami. V dalším případě je nutné zažádat o nové stavební povolení (i v případě pokud povolení předcházející majitel ztratil a originál se nenachází v archivu vodoprávního úřadu), tato varianta je ale dražší a také administrativně a časově náročnější. Je potřeba mít také na paměti, že odebírat vodu bez vydání příslušného povolení se majitel vystavuje pokutě ve výši 50 000 Kč. Od roku 2007 je k této žádosti potřeba přiložit i stavební povolení, hydrogeologický posudek a projekt. Vše ještě musí být završeno kolaudací této stavby. Pokuta uživateli studny nehrozí, pokud vodoprávní úřad sám (a na své náklady) nedokáže, že studna (vybudovaná po roce 1955) byla vyhloubená načerno a s úmyslem obejít úřady (pokud takovou studnu odhalí při kontrole , může kromě pokuty uložit i nezbytné odstranění stavby). I tak se ale majitel stejně nevyhne tomu, že musí žádat o příslušné povolení.
Pokud koupíme pozemek se studnou, kterou nehodláme využívat, je potřeba, aby bylo hned na první dojem jasné, že je studna nefunkční (ve studni nesmí být rozhodně instalované čerpadlo, nebo pumpa, je ale možné čerpat ze studny vodu ručně třeba vědrem), k tomu je dobré mít notářsky ověřené čestné prohlášení nebo notářsky ověřené svědectví třeba souseda.
Stavbu studny musí mít na starosti vždy odborníci, i proto je potřeba k povolení mít vypracovaný projekt. Vrtanou i kopanou studnu musí tedy mít na starosti jen firmy, nebo osoby s živnostenským povolením, které vždy zvolí vhodný postup pro hloubení. Zákon nedovoluje stavět tuto stavbu ani svépomocí pod odborným dohledem.
Pokud navíc chceme studnu hlavně pro získávání vody a plánujeme studnu hlubší než 30 m, už se studna považuje za báňské dílo (k jejímu vzniku je tedy navíc potřeba i souhlas Obvodního báňského úřadu).
Funkční studnu nejde postavit kdekoliv na zahradě, je potřeba, aby byla v místě, kde je dostatek vody. K jejímu zaměření by se měl zavolat odborník ať už přímo studnař nebo hydrogeolog, který i určí, jak moc hluboko je potřeba studnu kopat. Tito profíci jsou totiž schopní na základě svých zkušeností, určení hydrogeologických poměrů lokality, vydatnosti okolních studní a vlastního měření určit vydatnost studny. Jistotou je ale provedení zkušebního vrtu a čerpací zkoušky (seriózní firmy poskytují na výsledky svého vyhledávání vody i záruku. Abychom poznali seriozní firmu, doporučuje se dát do smlouvy podmínku, že pokud nebude ve studni požadované / odhadnuté množství vody, tak majitel studny nemusí zaplatit, nebo zaplatí třeba jen část, například průzkumné práce. Jestliže s touto podmínkou firmy nebude souhlasit, nejedná se pravděpodobně o seriozní firmu). Při výběru místa je dobré se prohlídky zahrady zúčastnit společně s proutkařem, který hledá vhodné místo pro vrtanou vodu, pokud by ale označil místo, které je v blízkosti zdroje případného znečištění (jímka), nebo na hranici pozemku, či v blízkosti el. vedení nebo třeba silnice. Je potřeba mít na paměti, že takové místo je nevhodné, žádný úřad by totiž takové umístění studny neschválil. Někdy se stává, že se majitelé pozemku setkávají s tvrzením, že vrt do 30 metrů se nemusí hlásit, protože je to vrt průzkumný, ale není to pravda! Stejně tak je důležité vědět, že pokud chceme studnu hlubší než 30 m, musí mít firma i oprávnění k vrtání hornickým způsobem, pokud ho nemá, mohl by se nakonec majitel studny dostat do problémů. Také je potřeba se ujistit, že firma nebude šetřit na kvalitě obsypu filtračním kačírkem. Pokud by se jednalo o nekvalitní materiál, mohlo by za čas dojít k tomu, že by se zhoršila kvalita a čistota vody, a tím se i znehodnotila celková investice zákazníka.
Důležité je i zjistit jaké zemní podloží se na zahradě nachází, dobré je stavět zahradní studnu na skále. Skála v podzemním podlaží není pro stavbu studny žádný problém. Dokonce vrtání studni ve skále je mnohem účinnější než v jílovo-písčitých horninách, které je potřeba přidržovat proti sesouvání. Přidržení se provádí rotační ocelovou pažnicí, ta v půdě nezůstane, protože se po ukončení vrtání vyjme.
Umístění studny: minimálně 5 m od žumpy, septiku, potrubí vnitřní kanalizace a kanalizační přípojky ( v méně propustném prostředí), až 12 m v propustném prostředí, od nádrže tekutých paliv pro vytápění 7 m (málo propustné prostředí) až 20 m (propustné prostředí), 12 m od veřejných pozemních komunikací.
Potřebná vydatnost studny vychází z toho, k čemu se bude voda využívat. Pokud je tato studna potřebná pro fungování domácnosti s 4 – 5 obyvateli s průměrnou spotřebou asi 150 l / osoba / den se za minimální přítok považuje 30 – 50 l / hodina. Vydatnost naší studny nesmí ale ovlivnit stav vody ve stávajících okolních studnách, i proto je potřeba před budováním naší studny stav vody v okolních studnách změřit a výsledky si nechat podepsat od majitelů studní (zamezí se tak případným sporům, kdy by se mohl nějaký soused začít ohánět, že zrovna naše studna způsobila, že má méně vody, a žádat tak finanční odškodnění. Pokud máme zaznamenaný stav hladiny a hloubku dna jeho studny, jsme tak krytí – pokud ovšem opravdu naše studna mu nezpůsobila škodu, to ale zas měli zjistit odborníci před samotným výkopem studny.).
Před stavbou studny je důležité zjistit i kvalita vody, tu zjišťujeme ze zkušebního vrtu a z rozboru vody z okolních studní. U umístění studny na pozemku majitele je důležité zajistit, aby vodě ve studni nehrozilo znečištění od okolních zdrojů. Proto je nutné stanovit nejmenší vzdálenost studny od těchto zdrojů možného budoucího znečištění na základě posudku a hydrogeologického průzkumu. Kromě potenciálního zdroje znečištění (například nejmenší vzdálenost domovní studny od žumpy, nebo septiku či kanalizační přípojky je 5 metrů v málo propustném prostředí, v propustném prostředí je to 12 metrů. Za propustné prostředí se považují rozpukané horniny, písky a štěrky) se musí před stavbou stanovit i směr a intenzita proudění podzemních vod.
Správný provoz vašeho tepelného čerpadla bude šetřit energii. Nenastavujte termostat tepelného čerpadla zpět, pokud to učinilo záložní topení, přechod na záložní vytápění obvykle znamená dražší provoz. Pokud váš systém používá vysoce účinnou, variabilní rychlost motoru ventilátoru, může trvalý vnitřní ventilátor snížit výkon tepelného čerpadla. Pozor na "auto" nastavení ventilátoru a termostatu.
Podobně jako u všech systémů vytápění a chlazení, je řádná údržba klíčem k efektivnímu provozu. Rozdíl mezi spotřebou energie u dobře udržovaného tepelného čerpadla a těžce zanedbaného, se pohybuje v rozmezí od 10 do 25%.
Vyčistěte nebo vyměňte filtry jednou za měsíc, nebo podle potřeby a udržujte systém v souladu s pokyny výrobce. Zanesené filtry, cívky a ventilátory snižují proudění vzduchu v systému. Snížený průtok vzduchu snižuje výkon systému a může dojít k poškození kompresoru. Vyčistěte venkovní cívky, kdykoliv budou špinavé, občas vypněte napájení ventilátoru a vyčistěte ho, odstraňte nečistoty z celého venkovního zařízení. Vyčistěte vstupní a vratné záklopky ve vašem domě a narovnejte je, pokud došlo k jejich ohnutí.
Alespoň jednou ročně byste si měli objednat profesionálního technika. Technik by měl provést následující:
zkontrolovat potrubí, filtry, ventilátor a kryty cívek, nečistoty a jiné překážky;
diagnostikovat a utěsnit úniky potrubí;
proměřit dostatečné proudění vzduchu;
proměřit správnou náplň chladiva;
zkontrolovat těsnost a únik chladiva;
zkontrolovat elektrické svorky a je-li nutné, vyčisti a dotáhnout spoje;
namazat motor a zkontrolovat těsnost a opotřebení;
ověřit správnou funkci elektrického ovládání, ujistit se, že topení je uzavřené, když termostat vyžaduje chlazení a naopak;
Řada dřívějších studní byla stavěna samotným majitelem, nebo svépomocí. I proto starší studny jsou mělké, pramen se nachází obvykle 30 cm nade dnem, takže voda ve studni nebyla pod velkým napětím, a tak ve studni nikdy nebylo více než 1,2 m vody. Důvodem takto nedostatečně hlubokých studní je třeba neznalost hloubících a skružovacích prací (málokterý neodborník si s tím poradí), nedostupnost dostatečného technického vybavení (čerpadla) v době hloubení, snižování hladiny spodních vod v důsledku velké spotřeby vody a málo deštivých let.
A právě nedostatek vody ve studni může způsobit to, že je potřeba studnu prohloubit, aby i nadále mohla plnit svou funkci. Nedá se ale prohloubit každá studna. Prohloubení kamenné studny nelze provést u studní s malým průměrem (o průměru menším než 80 cm), protože je tam problém s pracovním prostorem. Prohlubovat se nedají (nebo velmi těžce) i studny již jednou prohloubené. Problematické jsou i studny vytvořené skládáním z kamenů pokud nejsou postaveny na skále nebo jiném pevném podlaží, protože v takovém případě by došlo ke zhroucení studny. Takové studny mohou být dokonce ve spodní části zúžené na tzv. základní kámen, ani v takovém případě nejde studnu prohloubit. Prohloubit nejdou ani studny, které jsou až na dno vyskružené skládanými segmenty místo celoskružemi, opět by mohlo dojít ke zhroucení, pokud není studna založená na skále a pokud alespoň na dně není alespoň jedna či několik celoskruží. Prohloubení studny může zamezit i špatná kvalita betonu jednotlivých segmentů, nebo rozvalení těchto segmentů.
Studna se nedá prohloubit, ani pokud je materiál studny v dezolátním stavu, takže se stěny studny hroutí již při samotném hloubení (v takovém případě se dá studna prohloubit, ale musí se jednat o bleskovou práci a záleží také na typu použitých skruží). Pro prohlubování jsou problematické i studny s písečným dnem. Prohloubit se nedají studny hloubené bagrem a studny vykopaný s příliš širokým otvorem pro skruže, kdy je spodní část skruží obsypaná velkou vrstvou štěrku. Skruže by se totiž mohly při prohlubování začít nepravidelně rozjíždět. Stejný problém může nastat i u nových studní, kdy zas nedošlo ke slehnutí materiálu.
Pokud při hloubení dochází k vyplavování materiálu vodou, tak je jakékoliv prohloubení dostatečné.
Pokud se studna nedá prohloubit, není potřeba na studnu zanevřít. Je možné do studny instalovat ponorné čerpadlo se spodním sáním, to by mělo vyřešit problém s příkonem a množstvím vody. Čerpadla vřetenového typu mají totiž nasávající otvor umístěný v horní části čerpadla, takže spodní cca 1 m vody vlastně nevyužívají. Dobré je se při výběru čerpadla obrátit na odbornou firmu zabývající se studnařskými prácemi, ty totiž provedou celkovou revizi studny a i její čištění a pak jsou schopni doporučit optimální typ čerpadla.
Než dojde k samotnému prohlubování studny je potřeba provést revizi technického stavu studny, ta totiž rozhodne o tom, jestli se dá prohlubování studny vůbec provést. Je potřeba zjistit, v jakém stavu jsou skruže na dně a jak jsou založeny, z jakého materiálu je dno, jaký je přítok vody a další.
Při samotném prohlubování kamenné studny dochází vlastně k tomu, že se na dně stávající studny vyhloubí další studna. Tu je potřeba (pokud to hornina dovolí) zapažit skružemi menšího průměru (vnitřní průměr může být 85 – 60 cm podle potřeby a ožnutí). Skruže musí přesahovat nejméně 10 cm spodní kraj původních skruží. Zmíněné přesazení pak brání tomu, aby se materiál zpoza horních skruží vyplavoval a způsoboval tak zborcení nebo posun studny. Mezikruží mezi hrubým výlomem a vnějším povrchem menších skruží je vždy potřeba vyplnit buď kameny, nebo vysypat štěrkem.
K zapažení prohloubení se nejčastěji používají skruže o výšce min. 80 cm, aby v exponované části bylo co nejméně netěsností. Při prohloubení studny se nesmí používat segmenty ani plechová pažení.
Před prohloubením je důležité odstranit ze studny všechny trubky, traverzy, držáky, pumpy a čerpadla.
Studna se dá prohloubit zhruba o 1 – 3 metry v lepším případě, někdy to jde jen o několik decimetrů. Záleží na typu nasáklé horniny. I proto se nedá při prohlubování dopředu stanovit přesná hloubka prohloubení, důležité je jen prohloubit studna, tak jak to nejvíc jde, protože další prohloubení už není možné. Kromě horniny záleží i na materiálu horniny. Se zvyšující se hloubkou obvykle zvětralá skála tvrdne, atak je těžké či nemožné dál prohlubovat. Ale i samotné prohloubení o pár decimetrů znamená výrazné zlepšení.
Prohloubení studny je změna technického stavu stavby, a tak je vyžadováno povolení od příslušného vodoprávního úřadu.
Existují čtyři základní typy zemních smyčkových systémů. Tři z nich, a to horizontální, vertikální a vodní, mají uzavřené smyčky. Čtvrtý typ systému má smyčku otevřenou. Který systém je nejlepší? Závisí na klimatu, půdních podmínkách, dispozici pozemku a finanční možnosti objednatele. Všechny tyto systémy mohou být použity pro soukromé nebo komerční využití.
Uzavřené smyčkové systémy
V uzavřeném smyčkovém systému v geotermálním tepelném čerpadle cirkuluje nemrznoucí roztok přes uzavřené smyčky, které tvoří plastové potrubí, které je položeno v zemi nebo vodě. Výměník tepla odvádí teplo mezi chladivem v tepelném čerpadle a nemrznoucím roztokem v uzavřené smyčce. Sestavy smyček mohou být horizontální, vertikální nebo vodní.
Jedna varianta této metody je takzvaná přímá výměna. Nevyužívá výměník tepla, ale místo toho čerpá chladivo přes měděné potrubí, které je uloženo v zemi v horizontální nebo vertikální poloze. Přímá výměna systému vyžaduje větší kompresor a nejlépe funguje ve vlhkých půdách (někdy je zapotřebí dodatečným zavlažováním udržet půdu vlhkou), nicméně měli byste zabránit instalaci měděných trubek, které v půdě korodují. Protože těmito systémy cirkuluje chladivo přes zem, mohou být místními předpisy o životním prostředí v některých lokalitách zakázány.
Horizontální systémy
Horizontální systémy jsou obecně nejvíce finančně efektivní pro obytná zařízení, zejména pro nové stavby, kde je k dispozici dostatek místa. Tento systém vyžaduje zemní výkopy nejméně čtyři metry hluboké. Mezi nejběžnější rozložení se používají buď dvě trubky, z nichž jedna je zakopána v hloubce 180 cm a další ve 120 cm, nebo dvě trubky, které jsou zakopány vedle sebe v hloubce 150 cm. Smyčková metoda umožňuje větší trubky s kratším výkopem, který šetří náklady na instalaci a umožňuje instalaci v oblastech, kde by nemohla být využita běžná horizontální metoda.
Vertikální systémy
Vertikální systémy jsou využívány pro obchodní budovy a školy, protože plocha jejich pozemku potřebná pro tento systém bývá často nedostatečná. Vertikální smyčky se používají tam, kde je půda příliš mělká pro výkopové práce nebo by jimi byly narušeny současné terénní úpravy. Pro svislé systémy jsou otvory (přibližně 10 cm v průměru) vrtány asi 6 m od sebe v hloubce 30 až 120 m. Do těchto otvorů se usadí dvě trubky, které jsou na dně spojeny obloukem, který tvoří smyčku. Svislé smyčky jsou spojeny příčnou trubkou, umístěnou ve výkopu a propojenou s tepelným čerpadlem v budově.
Vodní systémy
Vodní systémy se umísťují tam, kde je odpovídající vodní plocha, jedná se o nejlevnější variantu. V podzemí je propojeno z budovy do vody přívodní potrubí, které je ve vodě stočené do kruhů, a to nejméně 2,5 m pod povrchem, aby se zabránilo zamrznutí. Cívky by měly být umístěny do vodních zdrojů, které splňují minimální objem, hloubku a kritéria kvality.
Otevřené smyčkové systémy
Otevřený smyčkový systém využívá povrchové vody jako kapaliny tepelného výměníku, která cirkuluje přímo přes geotermální systém. Poté, co voda cirkuluje systémem, se vrací do země přes studnu a ohřátá se vrací na povrch zpět. Tato možnost je samozřejmě praktická pouze tam, kde je dostatečný přívod relativně čisté vody a jsou splněny všechny místní normy a nařízení týkající se podzemních vod.
Bylo zjištěno, že jeden litr kanadských borůvek obsahoval 616 plodů, lesních borůvek 1 833 plodů. Kanadské borůvky vyžadují kyselou půdní reakci (pH 4–5). Malý přídavek rašeliny, kterým je posypán povrch půdy, nemá význam. Nejlepší je na ploše aspoň dvou čtverečních metrů (pro tři rostliny různých odrůd) vybrat všechnu půdu do hloubky 35–40 cm. Boční stěny obalíme fólií, abychom zabránili kontaktu s okolní zásaditější půdou. Pokud je na našem pozemku lehká půda, osvědčilo se jámu vyložit fólií a vytvořit tak podzemní misku. Kanadské borůvky můžeme vysazovat do čisté rašeliny, jež má uvedenou hodnotu pH, nikoliv však do zahradnického substrátu neutrální půdní reakce. Je možné k rašelině přidat nevápněný kompost, listovku, křemičitý písek, drcenou kompostovanou kůru, smrkovou nebo borovou hrabanku, ale vždy jen v menším množství. Pro doplnění živin zamícháme plná hnojiva s kyselou reakcí (určená pro rododendrony a další vřesovištní rostliny). Pochopitelně můžeme použít přímo substrát pro kyselomilné dřeviny, který koupíme v zahradnictví. Ideální místo je ve velmi lehkém polostínu. Čím více vody budou kanadské borůvky mít, tím více slunce snesou. Na více zastíněném místě keře rostou nerovnoměrně se stálou snahou orientovat se za sluncem; úroda je malá. Náročnost další péče závisí na tom, jak svědomitě jsme vysazovali. Zdravé borůvky musí mít velké přírůstky a sytě zelené listy. Je třeba vydatně je zalévat. Kvalitu plodů i nárůst ovlivňuje zálivka před sklizní, ale při velmi vysokých teplotách může slunce listy i plody popálit. Je tedy vhodné rostliny v těchto kritických situacích stínit (i popálená kanadská borůvka však další rok většinou opět obrazí). Dalším kritickým obdobím, kdy nesmíme šetřit vodou, je srpen. Hnojit je můžeme jen kyselými bezchlorovými hnojivy (síranové formy draselných a dusíkatých hnojiv, superfosfáty), a to brzy na jaře, při tvorbě poupat a po odkvětu. Dusíkem zásadně nehnojíme od července.
Kanadské borůvky mají kořeny jemné a povrchové. Okopávání (natož obrývání) tedy prakticky neprovádíme, omezíme se na opatrné pletí. Vhodné je nastýlání drcenou borovou kůrou. Od třetího roku po výsadbě některé staré výhony celé vyřežeme až těsně u země. Tím rostlinu průběžně zmlazujeme, mělo by zbýt vždy 6–8 silných výhonů. Čím rostliny řežeme silněji, tím budou bobule větší, ale jejich počet se sníží. Staré neprořezávané keře přinášejí jen malé plody, které často zasychají ještě před dozráním, rovnoměrné úrody dosáhneme každoročním řezem. Větvičky pod tíhou úrody klesají, mohou se i polámat, proto je včas vyvážeme k oporám. Kanadské borůvky u nás prakticky nemají choroby a škůdce. Jen když se k rostlinám dostanou zajíci, udělají sice řez za nás, ale bohužel často naprosto celkový.
Z dorostlého (ve věku šesti let) a řádně pěstovaného keře bychom měli sklidit dva i více kilogramů borůvek. Plody v dosti početných hroznech ovšem nedozrávají všechny najednou (na rozdíl od borůvek lesních). Období sklizně trvá asi měsíc. Sbírat stačí jednou týdně. Je přitom třeba dávat velký pozor, abychom nevylomili ještě nezralé borůvky. Nespěcháme, borůvky i po setření ojínění musí mít modrou, nikoliv červenavou barvu, mají i charakteristickou chuť. Úroda kanadských borůvek je lákavá pro ptáky. Nejlepší ochranu poskytuje síť. Musíme ji ovšem umístit na konstrukci, aby ptáci na plody nedosáhli přes oka, a také ji u země utěsnit, aby ji nepodlezli. Zároveň musí být konstrukce odklápěcí.
Velikost kanadských borůvek velice kolísá. Roli v tom hraje odrůda, ale i pravidelná vydatná zálivka a hnojení, stáří a zdraví větví i celého keře. Tak jako jiné ovoce se kanadské borůvky mohou přeplodit, pak vidíme mnoho květů i nasazených plodů, jež však i při naší nejlepší péči nedorostou, protože je počet listů prostě nedokáže uživit. Plody kanadských borůvek jsou chuťově k nerozeznání od pravých lesních, pouze dužnina nebarví. V kuchyni je tedy můžeme upotřebit stejně jako borůvky lesní.
Jako toust (toast) se označují plátky bílého chleba a pšeničné veky opečené na elektrickém opékači, na grilu nebo na pánvi.
Při přípravě toastů (či toustů) se plátek chleba opeče nebo griluje a následně se obloží různými surovinami, případně se již obložený toast jen lehce zapeče. U toastů dominuje světlý chleba.
Recept na toastový chléb
Ingredience: 250 g hladké pšeničné mouky, 150 g plnotučného mléka, 26 g rozpuštěného másla, 20 g cukru, 1 vejce, 5 g soli, 3 g instantního droždí
Technologický postup: Začněte ve velké míse se všemi sypkými surovinami – prosejte mouku, přidejte cukr, sůl, kvasnice a pečlivě promíchejte. Udělejte v mouce důlek a přidejte do něj máslo, mléko a vejce. Poté všechno smíchejte vařečkou (nebo hákem v robotu), dokud vám nevznikne velká lepivá koule. V robotu pak můžete pokračovat v míchání hákem při střední rychlosti, dokud nebude těsto víc hebké a dokud se nezačne odlepovat od stěn mísy. Pokud na to půjdete rukama, vyklopte si základní lepivou hmotu na pomoučený vál a těsto hněťte a překládejte ručně tak dlouho, dokud nebude dostatečně hladké (cca 10 poctivých minut). Správně uhnětené těsto lepí, jen když do něj zaboříte prst. Na povrchu je ještě trochu vlhké, vláčné a rozhodně nesmí připomínat pružný suchý tenisák. Pokud je těsto stále lepivé, můžete si samozřejmě pomoci moukou. Pro první kynutí si připravte mísu a uvnitř ji vymažte trochou oleje. Těsto do ní dejte, jednou dvakrát otočte, zakryjte potravinovou fólií a dejte na teplé místo kynout. Cílem je, aby těsto přibližně zdvojnásobilo svůj objem. Zabere to něco přes hodinku. Po prvním kynutí těsto vyndejte a pěkně z něj pěstí vymačkejte většinu nabytého objemu. Těsto je potřeba na formu správně vytvarovat, proto si z něj při mačkání zkuste udělat obdélník, nebo alespoň placku, která k němu nemá úplně daleko. Aby vám chlebík krásně vyběhl (při kynutí i při pečení), je potřeba využít jedné „tvarovací finty“, při níž těsto postupně napínáte na povrchu. Zní to složitě, ale jde jen o to přehnout několikrát okraje tak, aby se pěkně vyboulily, a pak utěsnit vzniklý svár. Formu si vymažte olejem a zárodek bochníčku do něj uložte ke druhému kynutí (tentokrát pod utěrkou). Cílem je opět dostat se zhruba na dvojnásobek objemu. V půli druhého kynutí už můžete pomalu roztápět troubu na 180 °C. S nakynutým těstem je teď už potřeba opravdu opatrně. Poslední finální úprava spočívá v potření povrchu těsta vajíčkem pro krásnou barvu a lesk. Jakmile bude teplota tak akorát, dejte bochník do středu trouby. Peče se asi 45 minut, klíčová je však vnitřní teplota 87 °C, která vám ukáže správné propečení. Je také lepší chleba alespoň jednou (v půlce) v troubě otočit pro rovnoměrné propečení. Chléb se vyklápí okamžitě po vyndání z trouby a pak se musí nechat „vydýchat“. Když ho necháte vychladnout ve formě, tak vám v dolní části zbytečně zvlhne. Takto upečený toustový chléb by měl mít v průřezu hříbkovitý tvar.
Technologický postup: Plátky chleba lehce opečte v toustovači. Slaninu opečte na pánvi dokřupava. Polovinu chlebů potřete majonézou, poklaďte salátem, slaninou a plátky rajčat. Osolte, opepřete a zakryjte zbylým pečivem. Po dokončení ihned podávejte.
Francouzský toast
Ingredience: 8 plátků toastového chleba, 90 g mouky, 90 g másla, 1 l mléka, muškátový oříšek, mletý pepř, 200 g farmářské šunky, 150 g plátkového sýra, 4 vejce
Technologický postup: Připravte si bešamel. V kastrolku rozpusťte máslo, zasypte moukou a 2 minuty míchejte jíšku. Poté za stálého míchání přilévejte mléko, nechte dojít k varu a vařte asi 10 minut. Bešamel musí být hustý. Ochuťte pepřem a muškátovým oříškem. Jeden plátek toustu potřete připraveným bešamelem, navrch položte šunku a sýr a přiklopte druhým toustem, který je z vnitřní strany také potřený bešamelem. Troubu předehřejte na 160 °C. Na pánvi rozehřejte máslo, položte toust a minutku restujte. Poté otočte na druhou stranu a pánev dejte do trouby na 5 až 7 minut. Připravte si volská oka, které položte na zapečené tousty a servírujte.
Tuňákový toast
Ingredience: 8 plátků toastového chleba, konzerva tuňáka v oleji, 40 g strouhaného parmazánu, 1 citron, 200 g polníčku, 1 lžíce olivového oleje, sůl
Technologický postup: Tuňáka slijte, vložte ho do misky, přidejte nastrouhaný parmazán a lžičku jemně nastrouhané citronové kůry, zakápněte citronovou šťávou a dobře vše promíchejte. Podle chuti dosolte, ale myslete na to, že parmazán je dost slaný. Polníček omyjte, osušte, vložte ho do misky, zakapejte olivovým olejem (nebo olejem z tuňáka) a lehce promíchejte. Plátky toastového chleba nasucho ogrilujte. Na čtyři plátky rozložte vrstvu polníčku, na ni položte kousky tuňáka a znovu vrstvu polníčku. Přiklopte druhým plátkem chleba. Takto připravené toasty ihned podávejte.
Občanský zákoník neudává maximální výšku živého plotu mezi sousedy. Vychází se zde z logiky moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. V ideálním případě by vaše thuje neměly sousedovi stínit, zasahovat větvemi na jeho pozemek a znečišťovat ho. Na druhé straně máte právo oplotit svůj pozemek oplocením až do výšky 1,2 m od okolního terénu. Pokud si chcete postavit vyšší plot, potřebujete stavební povolení, ke kterému se soused může nesouhlasně vyjádřit.
Chcete li mít thuje na hranici pozemku vyšší než 1,2 m, měli byste si se sousedem vyjednat písemnou dohodu a nebo ústní za přítomnosti nezávislého svědka, například starosty obce.
Dobrý den prosím kolik můžou mít thuje na výšku mezi sousedy a z jaké strany se to měří, když mají sousedi níž pozemek cca 20 cm zda z naší strany, nebo z jejich podle mého názoru by se to mělo tykak našeho pozemku, kde jsou thuje a pravidelné udržované a vysazení v roce 2010, myslím od roku 2015 jsou už jiné podmínky děkuji Vám za odpověď s pozdravem Sadílková
Docela dobře zabírá postřik Lepinoxem - navíc má nulovou ochranou lhůtu.
Kontrolu provádím tak,že pár zralých ostružin uzavřu do malé skleničky a na cca 2 hodiny uložím do ledničky.Chladem se objeví na vnitřní straně skla - pak stříkám.
Jinak všechny napadené odstraňuji - včas.
SULFURUS je sirný fungicid s vedlejší akaricidní účinností na hubení roztočů a svilušek. Díky tomu by mohl být použit i na hubení vlnovníka ostružinového. Postřik je třeba zahájit před rozpukem pupenů, aby byli zahubeni roztoči, kteří přezimovali na rostlině.
Dobrý den,
řeším stejný problém se sousedovými thújemi. Nechce zkrátit. Nelze se domluvit ani slušně, ani pomoci písemné výzvy. Musí se člověk domáhat svých práv opravdu pouze občansko- právní soudem, nebo existuje nějaký úřad, který s tímto pomůže. Opravdu se píšou zákony a vyhlášky jen pro nic za nic ?
Můžete někdo poradit ? Děkuji Beránková
Dobrý den, nasadil jsem od sousedů dva proutky před osmi lety do hlíny a už asi 5 roky sklízíme viz. fotografie. Poté jsem vysadil za skleníkem na prosluněné místo. A rostlina je bez starostí, trochu jen prostříhám a divím se,jak to rodí.
Dobrý den, včera jsme v hranici pozemku postavili společně plot, se sousedem, ale je od země 8-12 cm. Trvám, aby byl zespodu něčím vyztužený (roxorem nebo betonem, jelikož mají psa vlčáka, který se může podhrábat a dostane na můj pozemek
Je docela agresivní a já jsem 35 let plně invalidní 3.stupeň a silné astma a alergie.Nechci být zmrzačena, mám obrovský strach ze psů.
Odmítám doplatek nákladů, dokud soused zespodu nedá výztuž nebo jinak nezabezpeči proti vstupu psa na můj pozemek. . Jeho teorie je, že tam udělá vyvý#ený záhon až k samé hranici. Je to přípustné?
Řeší spory se sousedy Magistrát občansko právní odd?
Pokud ji umístíte do vlažné vody, měla by se vaše růže z Jericha otevřít asi za 4 hodiny, přičemž na plnou velikost se může otevřít až za několik dní. Chcete-li ji „zasadit“, tak naplňte misku oblázky nebo štěrkem a přidávejte vodu, dokud nebudou oblázky ponořené. Umístěte svou Růži z Jericha navrch tak, aby se její kořeny dotýkaly vody. Můžete také vynechat oblázky a dát rostlinu přímo do mělké misky s vodou, ale je známo, že oblázky jí pomáhají vyvážit a také vypadají hezky. Umístěte ji na nepřímé, ale vydatné světlo a čekejte! Použijte destilovanou vodu nebo nechte vodu z kohoutku přes noc odstát, aby se chlór a další chemikálie odpařily, než ji použijete na rostlinu.
Zalévání
Vyměňujte vodu pro svou růži z Jericha každý den, aby byla čistá. (Pokud tu a tam vynecháte den, bude to stále v pořádku.) Vše, co musíte udělat, je natočit si každý večer trochu čerstvé vody. Ráno misku s oblázky sceďte a přidejte odstátou čerstvou vodu.
Největším trikem u zalévání růže z Jericha je nepřehnaně ji zalévat. To je snadné, protože rostlinu stačí vyjmout z vody každý týden, aby si odpočinula. Žádné dohady o tom, kolik vody jí dát nebo jak často. Stačí jí dát každotýdenní krátkou pauzu od vodní misky a je spokojená.
Každý měsíc dejte své růži z Jericha týden bez vody, aby trochu vyschla. Vyberte si každý měsíc stejný týden (první, druhý, třetí, apod.), aby to bylo snadné. Misku s kamínky jednoduše sceďte a rostlinu ponechte na oblázcích, nebo rostlinu úplně vyjměte a dejte na tmavší místo.
Teplota
Růže z Jericha nejlépe prospívá při pokojové teplotě, takže pozor na průduchy, průvan a extrémní výkyvy teplot. Je to sice pouštní rostlina, ale extrémní horko nebo chlad ji mohou stále poškodit.
Dobrý večer.
Když dědeček byl asi měsíc před smrtí dal krabičku a v ní bylo něco co vypadalo
jako koudel.Na otázku co to je odpověděl to je růže z Jericha.Bohužel víc už mi
nestačil říct.70roků neměla vodu.Když jí dám do vody,za jak dlouho se zazelená.
Moc děkuji za odpověd.
Přípravek Sviluška Stop obsahuje chemický postřik Nissorun 10 WP. Nissorun 10 WP při použití na rajčata a okurky ve skleníku má stanovenou ochrannou lhůtu v trvání tří dnů. To znamená, že můžete sklízet již čtvrtý den po aplikaci postřiku. Sklizené plody je třeba nechat odmočit ve vodě a dobře omýt.
