Studna je na řadě pozemků jediným zdrojem pitné vody, jinde může sloužit k získání lehce dostupné užitkové vody, stejně tak může mít na zahradě pouze dekorační funkci. Využití studní je různé, stejně jako jejich vzhled, hloubka a způsob vzniku.
Co zařídit před stavbou
Stavbu studny musí mít na starosti vždy odborníci, i proto je potřeba k povolení mít vypracovaný projekt. Vrtanou i kopanou studnu musí tedy mít na starosti jen firmy, nebo osoby s živnostenským povolením, které vždy zvolí vhodný postup pro hloubení. Zákon nedovoluje stavět tuto stavbu ani svépomocí pod odborným dohledem.
Pokud navíc chceme studnu hlavně pro získávání vody a plánujeme studnu hlubší než 30 m, už se studna považuje za báňské dílo (k jejímu vzniku je tedy navíc potřeba i souhlas Obvodního báňského úřadu).
Funkční studnu nejde postavit kdekoliv na zahradě, je potřeba, aby byla v místě, kde je dostatek vody. K jejímu zaměření by se měl zavolat odborník ať už přímo studnař nebo hydrogeolog, který i určí, jak moc hluboko je potřeba studnu kopat. Tito profíci jsou totiž schopní na základě svých zkušeností, určení hydrogeologických poměrů lokality, vydatnosti okolních studní a vlastního měření určit vydatnost studny. Jistotou je ale provedení zkušebního vrtu a čerpací zkoušky (seriózní firmy poskytují na výsledky svého vyhledávání vody i záruku. Abychom poznali seriozní firmu, doporučuje se dát do smlouvy podmínku, že pokud nebude ve studni požadované / odhadnuté množství vody, tak majitel studny nemusí zaplatit, nebo zaplatí třeba jen část, například průzkumné práce. Jestliže s touto podmínkou firmy nebude souhlasit, nejedná se pravděpodobně o seriozní firmu). Při výběru místa je dobré se prohlídky zahrady zúčastnit společně s proutkařem, který hledá vhodné místo pro vrtanou vodu, pokud by ale označil místo, které je v blízkosti zdroje případného znečištění (jímka), nebo na hranici pozemku, či v blízkosti el. vedení nebo třeba silnice. Je potřeba mít na paměti, že takové místo je nevhodné, žádný úřad by totiž takové umístění studny neschválil. Někdy se stává, že se majitelé pozemku setkávají s tvrzením, že vrt do 30 metrů se nemusí hlásit, protože je to vrt průzkumný, ale není to pravda! Stejně tak je důležité vědět, že pokud chceme studnu hlubší než 30 m, musí mít firma i oprávnění k vrtání hornickým způsobem, pokud ho nemá, mohl by se nakonec majitel studny dostat do problémů. Také je potřeba se ujistit, že firma nebude šetřit na kvalitě obsypu filtračním kačírkem. Pokud by se jednalo o nekvalitní materiál, mohlo by za čas dojít k tomu, že by se zhoršila kvalita a čistota vody, a tím se i znehodnotila celková investice zákazníka.
Důležité je i zjistit jaké zemní podloží se na zahradě nachází, dobré je stavět zahradní studnu na skále. Skála v podzemním podlaží není pro stavbu studny žádný problém.
Po získáních všech povolení a informací potřebných k vybudování studny se pak přistupuje k samotné stavbě. U studny jsou dva možné technologické postupy, a to kopání a vrtání. Studny kopané jsou vyztuženy pláštěm ze skruží nebo zdiva. Minimální předepsaný vnitřní průměr je u těchto studní 2,8 m.
Studna vrtaná je hloubená buď rotačním, nebo nárazovým způsobem speciálním vrtným zařízením. Tato studna je zpravidla vyztužená zárubnicemi. Nejčastější profil je mezi 169 – 225 mm.
Nedá se říct, který typ studny je lepší, závisí na hloubce hladiny vody pod úrovní terénu, pokud je hladina vody lehce pod terénem, bývá lepší studna kopaná, jestliže je hladina ve větší hloubce nebo ve skále, doporučuje se spíše vrtaná studna. Závisí také na propustnosti zvodnělé vrstvy. Jestliže je propustnost vysoká (například písky, štěrky, pískovce) je vhodnější studna kopaná. Není tedy jasně dané, která studna je lepší, i proto je lepší nechat rozhodnutí na hydrogeologovi, jehož rozhodnutí je nezávislé na firmě.
Cenově výhodnější jsou vrtané studny, jsou i navíc méně pracné.
Vrtaná studna je hlubší, a tak je v ní podzemní voda, která není přímo závislá na atmosférických srážkách (díky tou bývá hladina ve studni poměrně stabilní). Voda ve vrtané studni je o něco kvalitnější než v té kopané. Vrtání studny není ani časově náročné, trvá zhruba dva dny, navíc náklady na tento typ studny jsou nižší.
Nevýhodou kopané studny je, že je příliš blízko povrchu, a tak se do ní při srážkách dostávají i biologické nečistoty.
Kopané studny
Vybudovat kopanou studnu se dá na půdě se soudržnou zeminou, nebo alespoň částečně nesoudržnou, nebo na rozpukané skalní hornině. Kopat studnu se dá maximálně do 15 metrů, ale tato hloubka je pak velmi finančně nákladná. Ke kopaným studním patří skruže, ty se mohou vkládat dvěma způsoby. Jedním ze způsobu je osázení skruží odzdola do předem vykopané jámy, nebo zapuštění skruží svrchu průběžně během kopání. První skruž by měla mít spodní stranu osázenou ostrým břitem. Tento způsob je vhodný hlavně pro studny kopané v naplaveninách a nepevných jílopískových horninách.
V případě kopané studny je opravdu důležité zjistit, jaké podloží se na daném místě nachází, protože pokud jsou podloží příliš pohyblivá, tak se stavba kopané studny nevyplatí, má totiž nízkou trvanlivost a velmi rychle dohází k opotřebení čerpací techniky. Kopané studny se obvykle budují do maximální hloubky 10 metrů, pokud jsou podmínky příznivé, je možné kopat i do 30 metrů. Takový případ je ale výrazně nákladnější, protože každý metr znamená další vyzdvižení zeminy, spouštění osob, zařízení, a výkopové práce.
Kamenné studny je potřeba udržovat, na jejich stav je důležité dbát i proto, že často majitelé studny konzumují vodu pocházející z této stavby, a pokud by stav studny neřešili, mohli by ohrozit svůj život. Kvalita vody je totiž ovlivňována jak technickým tak stavebním stavem studny a jejího okolí.
Na studnách se často musí opravit její zakrytí, které může být postupem času ve špatném stavu a stává se, i že zakrytí chybí. Problematické je, i když plášť studny končí pod povrchem terénu, takže není pod terén vyveden. Tento plášť může být také ve špatném stavu v důsledku povětrnostních podmínek, vliv na něj totiž má jak vítr, tak i voda. Problémem může také být, že při stavbě studny se neupravil okolní terén (podle potřeby), a tak dostatečně studnu nechrání. Oprava studny může být také důsledkem špatného odvětrávání studny.
Oprava studny pomůže zlepšit znečištění studny, sníží riziko vstupu živočichů a zároveň sníží riziko poruchy čerpacího systému z důvodu znečištění, zvýší i ochranu proti plísním, zlepší kvalitu prostředí pro sběr podzemní vody a zvýší ochranu proti kontaminaci vody.
Finanční stránka těchto oprav je různá, může se pohybovat v rámci pár stovek, ale i několik tisíc (i desítek). Na studně by se ale šetřit nemělo, člověk by tím riskoval své zdraví. Stejně tak platí, že je lepší provést malou opravu hned, než problémy přecházet, pak může dojít k výrazně větším škodám, které budou vyžadovat výrazně větší investice.
Vyzdění studny
V dřívějších dobách se studny zdily běžně, dnes se používají betonové skruže, což je lepší, protože takové studny se dají prohloubit. U těch, které jsou zděné, hrozí při prohlubování to, že se začnou stěny hroutit. Jaký postup na vyzděnou studnu musí správně zvolit vybraná firma.
Oprava kamenné studny
Nejčastějším problémem, který majitelé studny řeší, je, že se zhorší kvalita vody, v níž se vyskytují různé bakterie a chemické prvky. Příčinou špatné kvality vody bývá často průnik znečištěných povrchových vod k pramenu ve studni. Při stavbě studny je tedy důležité zamezit tomu, aby se povrchová voda dostala k pramenité vodě.
Kamenné studny mívají nosnou stěnu vystavěnou z kamenů a i proto platí, že ji není možné zcela utěsnit, navíc působení některých vnějších vlivů konstrukci stěny narušuje, a ta pořádně netěsní. Řešením této situace je, že do studně vložíme novou skružovou soustavu, pak ji utěsníme a kamennou vyzdívkou zafixujeme pomocí těsnících zásypových materiálů. Tento způsob je vhodný u těch studní, které mají velký vnitřní průměr. U těch studní s malým vnitřním průměrem je nutné poškozené stavební prvky rozebrat, nebo rozšířit studniční otvor, aby se dalo na dno usadit skruže, utěsnit a zafixovat terén proti sesouvání a pohybu a také zprůchodnit čisté prameny.
Řada dřívějších studní byla stavěna samotným majitelem, nebo svépomocí. I proto starší studny jsou mělké, pramen se nachází obvykle 30 cm nade dnem, takže voda ve studni nebyla pod velkým napětím, a tak ve studni nikdy nebylo více než 1,2 m vody. Důvodem takto nedostatečně hlubokých studní je třeba neznalost hloubících a skružovacích prací (málokterý neodborník si s tím poradí), nedostupnost dostatečného technického vybavení (čerpadla) v době hloubení, snižování hladiny spodních vod v důsledku velké spotřeby vody a málo deštivých let.
A právě nedostatek vody ve studni může způsobit to, že je potřeba studnu prohloubit, aby i nadále mohla plnit svou funkci. Nedá se ale prohloubit každá studna. Prohloubení kamenné studny nelze provést u studní s malým průměrem (o průměru menším než 80 cm), protože je tam problém s pracovním prostorem. Prohlubovat se nedají (nebo velmi těžce) i studny již jednou prohloubené. Problematické jsou i studny vytvořené skládáním z kamenů pokud nejsou postaveny na skále nebo jiném pevném podlaží, protože v takovém případě by došlo ke zhroucení studny. Takové studny mohou být dokonce ve spodní části zúžené na tzv. základní kámen, ani v takovém případě nejde studnu prohloubit. Prohloubit nejdou ani studny, které jsou až na dno vyskružené skládanými segmenty místo celoskružemi, opět by mohlo dojít ke zhroucení, pokud není studna založená na skále a pokud alespoň na dně není alespoň jedna či několik celoskruží. Prohloubení studny může zamezit i špatná kvalita betonu jednotlivých segmentů, nebo rozvalení těchto segmentů.
Studna se nedá prohloubit, ani pokud je materiál studny v dezolátním stavu, takže se stěny studny hroutí již při samotném hloubení (v takovém případě se dá studna prohloubit, ale musí se jednat o bleskovou práci a záleží také na typu použitých skruží). Pro prohlubování jsou problematické i studny s písečným dnem. Prohloubit se nedají studny hloubené bagrem a studny vykopaný s příliš širokým otvorem pro skruže, kdy je spodní část skruží obsypaná velkou vrstvou štěrku. Skruže by se totiž mohly při prohlubování začít nepravidelně rozjíždět. Stejný problém může nastat i u nových studní, kdy zas nedošlo ke slehnutí materiálu.
Pokud při hloubení dochází k vyplavování materiálu vodou, tak je jakékoliv prohloubení dostatečné.
Pokud se studna nedá prohloubit, není potřeba na studnu zanevřít. Je možné do studny instalovat ponorné čerpadlo se spodním sáním, to by mělo vyřešit problém s příkonem a množstvím vody. Čerpadla vřetenového typu mají totiž nasávající otvor umístěný v horní části čerpadla, takže spodní cca 1 m vody vlastně nevyužívají.
Jak na to: připojení domácí vodárny Darling k rozvodu vody
Pokud chcete připojit domácí vodárnu Darling ke studni a rozvodu vody v domě, je důležité postupovat systematicky. Správný postup instalace výrazně snižuje riziko problémů s nasáváním vody, kolísáním tlaku nebo častým spínáním čerpadla.
Následující postup vychází z reálné instalace vodárny u rodinného domu a zahrnuje nejdůležitější kroky, které by měl dodržet každý, kdo chce vodárnu připojit svépomocí.
Zkontrolujte studnu a připravte sací potrubí. Nejprve je nutné zkontrolovat hloubku studny a vzdálenost hladiny vody. Pokud je hladina hlubší než přibližně osm metrů, klasická domácí vodárna nebude schopná vodu nasát. Na konec potrubí instalujte sací koš se zpětnou klapkou a spusťte jej do studny asi půl metru nad dno. Tím zabráníte nasávání sedimentu.
Namontujte sací potrubí mezi studnou a čerpadlem. Potrubí by mělo být co nejkratší a bez zbytečných kolen. Všechny spoje je nutné velmi pečlivě utěsnit. V praxi se osvědčila teflonová páska nebo speciální těsnicí vlákno. Jakákoli netěsnost na sání může způsobit, že čerpadlo nebude schopné vodu nasát.
Zavodněte čerpadlo před prvním spuštěním. Před zapnutím vodárny je nutné čerpadlo naplnit vodou. To se provádí přes plnicí otvor na horní části čerpadla. Pokud by se čerpadlo spustilo nasucho, nedokázalo by vytvořit podtlak potřebný k nasávání vody a mohlo by se poškodit.
Připojte výstup vodárny na domovní rozvod. Z tlakové nádoby vede potrubí do hlavního rozvodu vody v domě. Na tomto místě je vhodné instalovat uzavírací ventil, případně filtr. Ventil umožňuje vodárnu kdykoliv odpojit od rozvodu, například při servisu.
Nastavte tlakový spínač a proveďte test provozu. Po zapnutí vodárny sledujte manometr a zkontrolujte, při jakém tlaku se čerpadlo zapíná a vypíná. V rodinném domě se nejčastěji používá nastavení přibližně 2 bary pro zapnutí a 3 bary pro vypnutí čerpadla. Pokud systém drží tlak a nikde se neobjevují úniky vody, je instalace úspěšně dokončena.
Praktickým testem správného zapojení je otevření několika kohoutků v domě. Pokud tlak zůstává stabilní a čerpadlo se nezapíná příliš často, systém pracuje správně.
Vrtané studny jsou dnes čím dál častější. Vrtat tuto stavbu se dá několik způsoby: nárazem, rotačně, drápkově, jádrově, nebo rotačně příklepově a je na firmě, aby zvolila nejvhodnější způsob (nejčastěji se užívá rotačně příklepový postup, který je také nejlevnější). Průměrná hloubka vrtaných studní je kolem 30 – 40 metrů (vrtané studně hluboké do 15 m nemají kvality vrtaných studní, jsou na úrovni těch kopaných). Průměr vrtání nesmí být menší než 200 mm (doporučovaný rozměr je mezi 205 – 254 mm). Použitá výstroj by měla být z PVC, či z PE (dražší variantou je antikorozní ocel). Průměr výstroj by se měl pohybovat kolem 160 mm. Prostor mezi stěnou vrtu a výstrojí je potřeba vyplnit štěrkopísčitým filtrem. Nesmí se zapomenout také utěsnit vrchní část vrtu tak, aby do něj neprosakovala srážková voda (stejně tak je potřeba utěsnit i další prostor, kterým by mohla prosakovat i voda nacházející se pod terénem.
Často se stává, že s nákupem nové nemovitosti si nový majitel zakoupí i studnu, která se nachází na jeho pozemku. Pak řeší otázku, jestli se taková kamenná studna musí někam hlásit, jestli jsou na ni potřeba nějaká povolení a zaplatit nějaký poplatek. U již existujících studní platí, že pokud byly vyhloubeny před rokem 1955 a novým majitelem je fyzická osoba (ne právnická), není potřeba žádné povolení a povolení k odběru vody ze studny získává majitel automaticky. Stáří studny je potřeba doložit pro přípravnou kontrolu, nebo třeba pro budoucí prodej pozemku (jinak se stáří dokládat nemusí). Jako doklad stáří stačí letecký snímek, stará mapa, kupní smlouva, nebo i svědectví s čestným prohlášením notářsky ověřeným. Pokud ale byla studna vybudována po roce 1955 a v povolení, které má majitel k dispozici není uvedeno, k jakému účelu je studna využívána, je nutné požádat o prodloužení povolení. K žádosti o prodloužení povolení k odběru vody je potřeba zajistit kopii stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí a platné povolení k nakládání s vodami. V dalším případě je nutné zažádat o nové stavební povolení (i v případě pokud povolení předcházející majitel ztratil a originál se nenachází v archivu vodoprávního úřadu), tato varianta je ale dražší a také administrativně a časově náročnější. Je potřeba mít také na paměti, že odebírat vodu bez vydání příslušného povolení se majitel vystavuje pokutě ve výši 50 000 Kč. Od roku 2007 je k této žádosti potřeba přiložit i stavební povolení, hydrogeologický posudek a projekt. Vše ještě musí být završeno kolaudací této stavby. Pokuta uživateli studny nehrozí, pokud vodoprávní úřad sám (a na své náklady) nedokáže, že studna (vybudovaná po roce 1955) byla vyhloubená načerno a s úmyslem obejít úřady (pokud takovou studnu odhalí při kontrole , může kromě pokuty uložit i nezbytné odstranění stavby). I tak se ale majitel stejně nevyhne tomu, že musí žádat o příslušné povolení.
Pokud koupíme pozemek se studnou, kterou nehodláme využívat, je potřeba, aby bylo hned na první dojem jasné, že je studna nefunkční (ve studni nesmí být rozhodně instalované čerpadlo, nebo pumpa, je ale možné čerpat ze studny vodu ručně třeba vědrem), k tomu je dobré mít notářsky ověřené čestné prohlášení nebo notářsky ověřené svědectví třeba souseda.
Samotné připojení vodárny k domovnímu rozvodu je relativně jednoduché, ale existuje několik zásad, které výrazně ovlivňují spolehlivost systému.
Vodárna by měla stát na pevné a stabilní podlaze. Ideální je použít gumové nebo antivibrační podložky, které omezí přenos vibrací do konstrukce domu.
Při připojování potrubí je důležité dodržet několik pravidel:
nepoužívat zbytečně úzké potrubí
minimalizovat počet kolen
pečlivě utěsnit všechny závity
instalovat filtr na výstupu
Velmi dobrým doplňkem je také instalace manometru na výstupu z vodárny. Ten umožňuje sledovat tlak vody v systému a rychle odhalit případné problémy.
Na následující fotografii je vidět typická instalace domácí vodárny Darling ve sklepě rodinného domu. Čerpadlo je připojeno na sací potrubí přicházející skrz stěnu ze studny a spolu s tlakovou nádobou vytváří stabilní tlak vody pro celý domovní rozvod. Fotografie dobře ukazuje reálné uspořádání potrubí, manometru, ventilů a dalších armatur, které jsou součástí běžné instalace domácí vodárny.
Než začnete samotnou instalaci domácí vodárny, je velmi užitečné si představit celé schéma zapojení vodárny Darling. V praxi jde o poměrně jednoduchý systém, který spojuje studnu, čerpadlo a domovní rozvod vody. Přesto je důležité dodržet správné pořadí jednotlivých prvků, protože právě jejich rozmístění ovlivňuje stabilitu tlaku a spolehlivost provozu.
Typické zapojení v rodinném domě vypadá následovně. Ze studny vede sací potrubí s nasávacím košem a zpětnou klapkou do čerpadla vodárny. Čerpadlo nasává vodu a tlačí ji do tlakové nádoby. Z tlakové nádoby pak voda pokračuje do domovního rozvodu, kde zásobuje jednotlivé kohoutky, sprchu, toaletu nebo zahradní hadici.
Velmi důležité je, aby mezi studnou a čerpadlem nebyly zbytečné spoje, kolena nebo zúžení potrubí. Každý takový prvek totiž zvyšuje hydraulický odpor a může snížit výkon čerpadla. V ideálním případě by sací potrubí mělo být co nejkratší a vést plynule ze studny do čerpadla.
Správně navržené zapojení domácí vodárny obsahuje tyto hlavní části:
sací koš – umístěný ve studni, chrání čerpadlo před nečistotami
zpětná klapka – zabraňuje návratu vody zpět do studny
sací potrubí – vede vodu ze studny do čerpadla
čerpadlo vodárny – vytváří tlak vody
tlaková nádoba – stabilizuje tlak v systému
domovní rozvod vody – potrubí vedoucí do jednotlivých míst v domě
Při plánování instalace je dobré myslet také na servis. Vodárna by měla být umístěna na místě, kde je k ní snadný přístup. Nejčastěji se instaluje do sklepa, technické místnosti nebo do šachty u studny.
Následující schéma ukazuje princip zapojení domácí vodárny mezi kopanou studnou a rodinným domem. Je na něm vidět sací potrubí vedené ze studny do sklepa domu, samotné čerpadlo domácí vodárny s tlakovou nádobou a navazující potrubí, které rozvádí vodu do domovního systému. Takovéto schematické znázornění pomáhá rychle pochopit, jak voda proudí ze studny přes čerpadlo do rozvodu vody v domě.
Bylo zjištěno, že jeden litr kanadských borůvek obsahoval 616 plodů, lesních borůvek 1 833 plodů. Kanadské borůvky vyžadují kyselou půdní reakci (pH 4–5). Malý přídavek rašeliny, kterým je posypán povrch půdy, nemá význam. Nejlepší je na ploše aspoň dvou čtverečních metrů (pro tři rostliny různých odrůd) vybrat všechnu půdu do hloubky 35–40 cm. Boční stěny obalíme fólií, abychom zabránili kontaktu s okolní zásaditější půdou. Pokud je na našem pozemku lehká půda, osvědčilo se jámu vyložit fólií a vytvořit tak podzemní misku. Kanadské borůvky můžeme vysazovat do čisté rašeliny, jež má uvedenou hodnotu pH, nikoliv však do zahradnického substrátu neutrální půdní reakce. Je možné k rašelině přidat nevápněný kompost, listovku, křemičitý písek, drcenou kompostovanou kůru, smrkovou nebo borovou hrabanku, ale vždy jen v menším množství. Pro doplnění živin zamícháme plná hnojiva s kyselou reakcí (určená pro rododendrony a další vřesovištní rostliny). Pochopitelně můžeme použít přímo substrát pro kyselomilné dřeviny, který koupíme v zahradnictví. Ideální místo je ve velmi lehkém polostínu. Čím více vody budou kanadské borůvky mít, tím více slunce snesou. Na více zastíněném místě keře rostou nerovnoměrně se stálou snahou orientovat se za sluncem; úroda je malá. Náročnost další péče závisí na tom, jak svědomitě jsme vysazovali. Zdravé borůvky musí mít velké přírůstky a sytě zelené listy. Je třeba vydatně je zalévat. Kvalitu plodů i nárůst ovlivňuje zálivka před sklizní, ale při velmi vysokých teplotách může slunce listy i plody popálit. Je tedy vhodné rostliny v těchto kritických situacích stínit (i popálená kanadská borůvka však další rok většinou opět obrazí). Dalším kritickým obdobím, kdy nesmíme šetřit vodou, je srpen. Hnojit je můžeme jen kyselými bezchlorovými hnojivy (síranové formy draselných a dusíkatých hnojiv, superfosfáty), a to brzy na jaře, při tvorbě poupat a po odkvětu. Dusíkem zásadně nehnojíme od července.
Kanadské borůvky mají kořeny jemné a povrchové. Okopávání (natož obrývání) tedy prakticky neprovádíme, omezíme se na opatrné pletí. Vhodné je nastýlání drcenou borovou kůrou. Od třetího roku po výsadbě některé staré výhony celé vyřežeme až těsně u země. Tím rostlinu průběžně zmlazujeme, mělo by zbýt vždy 6–8 silných výhonů. Čím rostliny řežeme silněji, tím budou bobule větší, ale jejich počet se sníží. Staré neprořezávané keře přinášejí jen malé plody, které často zasychají ještě před dozráním, rovnoměrné úrody dosáhneme každoročním řezem. Větvičky pod tíhou úrody klesají, mohou se i polámat, proto je včas vyvážeme k oporám. Kanadské borůvky u nás prakticky nemají choroby a škůdce.
Silikon je široce používán jako účinný tmel. Při správném použití je silikon skvělý způsob, jak utěsnit váš domov a pomoci zabránit poškození vodou, zejména v oblastech náchylnějších k rozlití, jako jsou koupelny, prádelny a kuchyně. Přestože silikon může vydržet roky, časem se opotřebuje.
Ztráta vlastností silikonu má negativní dopad na jeho fungování a zároveň vypadá velmi nevzhledně. Ztrácí přilnavost, takže pod silikonovou spárovací hmotu se dostává voda a to může vést k růstu plísní, což má negativní dopad na naše zdraví. V takové situaci nám nezbývá nic jiného, než starý silikon odstranit, povrch očistit a vyměnit za nový.
Po instalaci domácí vodárny se může stát, že systém nefunguje úplně podle očekávání. V praxi se opakuje několik typických příznaků, podle kterých lze poměrně rychle určit skutečnou příčinu problému. Pokud člověk ví, na co se zaměřit, lze většinu závad odstranit během několika minut.
Velmi důležité je sledovat chování vodárny při provozu. Zda čerpadlo běží dlouho, zda se často zapíná, zda voda kolísá nebo zda se v potrubí objevují bubliny. Tyto drobné detaily často prozradí přesnou příčinu závady.
Následující přehled shrnuje nejčastější situace, které se při provozu domácí vodárny objevují.
Příznak
Možná příčina
Řešení
Vodárna často spíná
malá tlaková nádoba nebo únik vody
zvětšit nádobu, zkontrolovat těsnost rozvodu
Vodárna nenasává vodu
netěsné sací potrubí
zkontrolovat spoje a zavodnění
Kolísání tlaku
špatně nastavený tlakový spínač
upravit zapínací a vypínací tlak
Hluk čerpadla
nasávání vzduchu
utěsnit sací potrubí
Voda s bublinami
přisávání vzduchu do systému
zkontrolovat spoje na sání
Velmi častým problémem je například situace, kdy vodárna začne spínat každých několik sekund. Většinou to znamená, že tlaková nádoba je příliš malá nebo je poškozená membrána uvnitř nádoby.
Naopak pokud čerpadlo běží dlouho a nedokáže vytvořit tlak, bývá příčinou netěsnost na sacím potrubí. V takovém případě čerpadlo nasává vzduch a nedokáže vytvořit potřebný podtlak.
Mnoho lidí si klade otázku, zda je provoz domácí vodárny ekonomicky výhodný. Ve většině případů je odpověď jednoznačně ano. Pokud má dům vlastní studnu, může být využívání studniční vody výrazně levnější než odběr vody z veřejného vodovodu.
Spotřeba elektřiny domácí vodárny není příliš vysoká. Moderní čerpadla mají příkon přibližně 600 až 1000 wattů. Protože však čerpadlo běží pouze občas, celková roční spotřeba elektřiny bývá poměrně nízká.
Následující tabulka ukazuje orientační náklady na provoz domácí vodárny.
Položka
Roční náklad
Spotřeba elektřiny
500 – 1200 Kč
Výměna filtru
200 – 500 Kč
Servis čerpadla
500 – 1000 Kč
Celkové roční náklady se tak obvykle pohybují v řádu několika stovek až jednotek tisíc korun. Ve srovnání s cenou vody z vodovodu je to velmi výhodné řešení.
Jako toust (toast) se označují plátky bílého chleba a pšeničné veky opečené na elektrickém opékači, na grilu nebo na pánvi.
Při přípravě toastů (či toustů) se plátek chleba opeče nebo griluje a následně se obloží různými surovinami, případně se již obložený toast jen lehce zapeče. U toastů dominuje světlý chleba.
Recept na toastový chléb
Ingredience: 250 g hladké pšeničné mouky, 150 g plnotučného mléka, 26 g rozpuštěného másla, 20 g cukru, 1 vejce, 5 g soli, 3 g instantního droždí
Technologický postup: Začněte ve velké míse se všemi sypkými surovinami – prosejte mouku, přidejte cukr, sůl, kvasnice a pečlivě promíchejte. Udělejte v mouce důlek a přidejte do něj máslo, mléko a vejce. Poté všechno smíchejte vařečkou (nebo hákem v robotu), dokud vám nevznikne velká lepivá koule. V robotu pak můžete pokračovat v míchání hákem při střední rychlosti, dokud nebude těsto víc hebké a dokud se nezačne odlepovat od stěn mísy. Pokud na to půjdete rukama, vyklopte si základní lepivou hmotu na pomoučený vál a těsto hněťte a překládejte ručně tak dlouho, dokud nebude dostatečně hladké (cca 10 poctivých minut). Správně uhnětené těsto lepí, jen když do něj zaboříte prst. Na povrchu je ještě trochu vlhké, vláčné a rozhodně nesmí připomínat pružný suchý tenisák. Pokud je těsto stále lepivé, můžete si samozřejmě pomoci moukou. Pro první kynutí si připravte mísu a uvnitř ji vymažte trochou oleje. Těsto do ní dejte, jednou dvakrát otočte, zakryjte potravinovou fólií a dejte na teplé místo kynout. Cílem je, aby těsto přibližně zdvojnásobilo svůj objem. Zabere to něco přes hodinku. Po prvním kynutí těsto vyndejte a pěkně z něj pěstí vymačkejte většinu nabytého objemu. Těsto je potřeba na formu správně vytvarovat, proto si z něj při mačkání zkuste udělat obdélník, nebo alespoň placku, která k němu nemá úplně daleko. Aby vám chlebík krásně vyběhl (při kynutí i při pečení), je potřeba využít jedné „tvarovací finty“, při níž těsto postupně napínáte na povrchu. Zní to složitě, ale jde jen o to přehnout několikrát okraje tak, aby se pěkně vyboulily, a pak utěsnit vzniklý svár. Formu si vymažte olejem a zárodek bochníčku do něj uložte ke druhému kynutí (tentokrát pod utěrkou). Cílem je opět dostat se zhruba na dvojnásobek objemu. V půli druhého kynutí už můžete pomalu roztápět troubu na 180 °C. S nakynutým těstem je teď už potřeba opravdu opatrně. Poslední finální úprava spočívá v potření povrchu těsta vajíčkem pro krásnou barvu a lesk. Jakmile bude teplota tak akorát, dejte bochník do středu trouby.
Pro tuto metodu jsem použil udící pistoli – jsou dostupné na Amazonu. Můžete získat střední pistoli za cenu okolo 80 $.
Předehřejte troubu na 150 °C a položte žebra na plech s pečicí mřížkou. Opravdu dobře to utěsněte alobalem – v případě potřeby použijte lepící pásku – a ponechte jedno malé místo pro vložení hadice udící pistole. Snažte se co nejlépe utěsnit fólii kolem hadice.
Naplňte udící pistoli dřevíčky a každých 10 minut střídejte rychlost kouře z vysoké na nízkou po dobu 30 minut. Po tomto procesu hadici rychle vytáhněte a utěsněte alobal zachycující kouř.
Správný provoz vašeho tepelného čerpadla bude šetřit energii. Nenastavujte termostat tepelného čerpadla zpět, pokud to učinilo záložní topení, přechod na záložní vytápění obvykle znamená dražší provoz. Pokud váš systém používá vysoce účinnou, variabilní rychlost motoru ventilátoru, může trvalý vnitřní ventilátor snížit výkon tepelného čerpadla. Pozor na "auto" nastavení ventilátoru a termostatu.
Podobně jako u všech systémů vytápění a chlazení, je řádná údržba klíčem k efektivnímu provozu. Rozdíl mezi spotřebou energie u dobře udržovaného tepelného čerpadla a těžce zanedbaného, se pohybuje v rozmezí od 10 do 25%.
Vyčistěte nebo vyměňte filtry jednou za měsíc, nebo podle potřeby a udržujte systém v souladu s pokyny výrobce. Zanesené filtry, cívky a ventilátory snižují proudění vzduchu v systému. Snížený průtok vzduchu snižuje výkon systému a může dojít k poškození kompresoru. Vyčistěte venkovní cívky, kdykoliv budou špinavé, občas vypněte napájení ventilátoru a vyčistěte ho, odstraňte nečistoty z celého venkovního zařízení. Vyčistěte vstupní a vratné záklopky ve vašem domě a narovnejte je, pokud došlo k jejich ohnutí.
Alespoň jednou ročně byste si měli objednat profesionálního technika. Technik by měl provést následující:
zkontrolovat potrubí, filtry, ventilátor a kryty cívek, nečistoty a jiné překážky;
diagnostikovat a utěsnit úniky potrubí;
proměřit dostatečné proudění vzduchu;
proměřit správnou náplň chladiva;
zkontrolovat těsnost a únik chladiva;
zkontrolovat elektrické svorky a je-li nutné, vyčisti a dotáhnout spoje;
namazat motor a zkontrolovat těsnost a opotřebení;
ověřit správnou funkci elektrického ovládání, ujistit se, že topení je uzavřené, když termostat vyžaduje chlazení a naopak;
