JAK UDĚLAT STROP ZE SÁDROKARTONU

Jedná se o směs sádry a vody mezi dvěma speciálně upravenými kartony. Tyto desky se používají ve stavebnictví k tvorbě podhledů, stropů a zdí.

Zdroj: článek Sádrokarton

Příběh

Ve svém příspěvku KOLAUDACE BYTU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel David.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.

Zdroj: příběh Kolaudace bytu

Sádrokartonové desky

Sádrokartony lze rozdělit na dva základní druhy, a to na sádrokartonovou desku (SDK) a sádrovláknitou desku (SVD).

Sádrokarton je lehký, pevný, dobře opracovatelný, nehořlavý, propouští vodní páru a vyniká dlouhou životností.

Výhody sádrokartonu jsou: tvarovatelnost, pevnost, snadné řezání, dlouhá životnost, dobré izolační vlastnosti, snadná manipulace a instalace.

Nevýhody sádrokartonu jsou: zvýšená prašnost při finálním přebroušení, větší spotřeba barvy při malování, sádrokarton se musí před malováním opatřit nátěrem penetrace, malá nosnost.

Sádrovláknitá deska

Sádrovláknité desky jsou tvořeny sádrou vyztuženou dřevěnými vlákny, což bývají velmi často vlákna rozmělněného novinového papíru.

Výhodou těchto desek je to, že stejně jako sádrokartonové desky neobsahují formaldehyd a jsou zdravotně nezávadné. Vyšší tuhost a vysoká tvrdost povrchu sádrovláknitých desek umožňuje jejich použití jako materiálu, který působí v konstrukci staticky (ztužuje dřevostavbu ve vodorovném směru). Sádrovláknité desky mají také lepší akustické parametry oproti sádrokartonovým deskám a mají vysokou únosnost zavěšených předmětů. Co se týče odolnost proti vlhkosti, sádrovláknité desky mají parametry na úrovni impregnovaného sádrokartonu GKBI.

Nevýhodou pak je obtížnější opracovatelnost těchto desek a vyšší cena. U sádrovláknitých desek se také používá jiná spárovací technika než u sádrokartonu.

Sádrovláknité desky poskytují projektantovi a uživateli domu na bázi dřeva mnoho dalších výhod. Desky jsou díky své homogenní sádrovláknité struktuře stabilní a vysoce zatížitelné a stejně tak odolné proti mechanickému zatížení. Pro statické vyztužení budov jsou dány stejné únosnosti jako u desek na bázi dřeva. K dispozici jsou jednoduché návrhové tabulky a příklady pro smykové namáhání stěnových panelů dle nové ČSN 73 1702. Desky poskytují vynikající zvukovou izolaci a jsou vhodné i pro prostory s měnící se vlhkostí vzduchu (například koupelny). S hodnotou lambda λR=0,32 W/mK se vyznačují dobrou tepelnou vodivostí. Součinitel difúzního odporu je μ=13, desky jsou difúzně otevřené. Sádrovláknité desky jsou vzduchotěsné, takže jsou ekonomicky vhodné i pro konstrukce nízkoenergetických a energeticky pasivních domů.

Sádrovláknitá deska má objemovou hmotnost 1 150 kg/m3. Nejčastější rozměr sádrovláknité desky je 12,5 x 1 250 x 2 000 mm.

Druhy sádrokartonových desek

Sádrokartonové desky jsou snadno opracovatelné a neobsahují formaldehyd, jsou tedy zdravotně nezávadné.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Sádrokarton

Příběh

Ve svém příspěvku VINNÁ RÉVA A JEJÍ PĚSTOVÁNÍ NA PERGOLE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Laštovička.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Miloš Slezák.

Zdroj: příběh Vinná réva a její pěstování na pergole

Jak udělat strop ze sádrokartonu

Před montáží sádrokartonových stropů je potřeba prověřit půdorysné rozmístění instalací a vzduchotechniky v dutině podhledu s ohledem na možnost kotvení podhledu. Dále zkontrolovat umístění vývodů elektroinstalace v ploše podhledu a elektroinstalačních skříněk v dutině podhledu a v obvodových stěnách. Zhotovit výškové vytyčení podhledu pomocí laseru nebo značkovací šňůry. Stanovit úroveň konstrukce, přičemž se musí zohlednit tloušťka opláštění. Musí se prověřit podmínky pro požární odolnost některých podhledů, nebo zda nebude odporovat výška uvažovaných svítidel s výškou dutiny v místě, kde se budou svítidla nacházet. Je nutné zkontrolovat i výšku a polohu zabudovaných konstrukcí v dutině podhledu a členění navazujících obvodových konstrukcí (výška nadpraží oken a dveří, nadsvětlíky, výustky vzduchotechniky a podobně). Vytyčit a označit polohu případných revizních dvířek nebo revizních vstupů. V neposlední řadě rozměřit místa na upevnění nosných závěsů podhledů s ohledem na povahu nosné konstrukce stropu a dovolené rozestupy závěsů a nosných profilů podhledu.

Na UD profily se před osazením aplikují samolepicí napojovací těsnění. Potom se připevní k následným vertikálním konstrukcím pomocí plastových natloukacích hmoždinek nebo jiných vhodných připevňovacích prostředků dle druhu obvodových konstrukcí. V případě, že je obvodovou konstrukcí sádrokartonová příčka, lze na ni připevnit UD profil rychlošrouby TN, ale pouze v místech, kde pod sádrokartonem probíhají uchytávací CW profily příčky. K příčkám opláštěným sádrokartonovými nebo sádrovláknitými deskami se dá připevnit UD profil pomocí šroubů do opláštění příčky, nezávisle na poloze CW profilů příčky. V případě potřeby dilatační či úplné nezávislosti podhledu od okolních svislých konstrukcí se UD profily na obvodové stěny podhledu nemontují. Závěsy do nosného stropu je třeba ukotvit vhodnými upevňovacími prostředky. Do betonových nosných stropů se používají ocelové hmoždinky. Na nosné kotvení podhledů k nosnému stropu nesmějí být použity plastové hmoždinky. Na kotvení podhledů do dřevěných trámů lze použít šrouby do svislých závěsů s plochou hlavou (FN).

Montážní CD profily (tedy profily, ke kterým se montují desky opláštění) jsou připevněny k nosnému stropu prostřednictvím přímých závěsů nebo stavebních třmenů. Spoj profil – závěs je upevněn dvojicí šroubů do plechu. Spoj závěs – nosný strop lze zhotovit buď jednou ocelovou hmoždinkou do betonového nosného stropu, nebo dvěma šrouby typu FN do dřevěných nosných prvků stropu.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Sádrokarton

Poradna

V naší poradně s názvem SKLADOVÁNÍ DÝNĚ HOKAIDO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Šárka Dvořáková.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.

Zdroj: příběh Skladování dýně hokaido

Návod na montáž sádrokartonu

Na začátku montáže sádrokartonu je potřeba navrhnout a rozměřit budoucí příčky včetně umístění případných dveří. Vodováhou rozměřte kolmost stěn a narýsujte ji na stávající zeď. Konstrukci příčky tvoří sádrokartonové desky připevňované na nosný rošt z ocelových tenkostěnných pozinkovaných profilů nebo na rošt dřevěný, vyplněný deskami z minerálních vláken. Provázkem či pravítkem vyměřte stopu příčky na podlaze a pomocí olovnice a vodováhy přeneste linii na stěny a strop.

Abyste docílili optimální zvukové izolace, nalepte na ocelový U profil těsnicí pásku a podle vyznačené rysky na podlaze jej připevněte zatloukacími hmoždinkami (cca 80 cm od sebe). Profily poté přivrtejte pomocí natloukacích hmoždinek příslušné délky dle povahy zdiva. Hmoždinky se kotví do každého připraveného otvoru v profilu.

Nyní postavte CW profily do UW profilu v rozteči 62,5 cm a zafixujte je samořeznými šroubky (LB 3,5 x 9,5 mm) tak, jak je to popsáno v návodu na montáž sádrokartonu.

Po kontrole stability nosného roštu příčky můžete začít s osazováním sádrokartonových desek. Na nosnou konstrukci připevněte desky pomocí šroubů (přibližně po 25 cm). Sádrokartonové desky musí k sobě těsně doléhat. Nezapomeňte na potřebné výřezy pro zásuvky a vypínače a připravenými otvory v CW profilech protahejte kabely pro elektroinstalaci.

Sádrokartonovou desku můžete řezat buď pilkou s jemnými zuby, nebo v místě dělení naříznout ostrým nožem až do hloubky 2–3 mm. Po podložení hranolem ji jemně ohněte a deska se v naříznuté hraně zlomí. Hrany desek pak přebruste brusným papírem. Další možný postup je, že se k provádění rovných řezů nařízne povrch desky podél nějaké podložky (ocelová lišta) nožem a pak se opatrně odlomí. Kartonová vrstva na zadní straně se následně oddělí nožem. Hrany řezu lze uhladit hoblíkem na hrany. Řezání desek lze provádět také pilkou ocaskou nebo děrovkou. K dosažení rovných řezů používejte vodicí lištu.

Nyní můžete vyplnit příčku izolačním akustickým materiálem a opláštit druhou stranu příčky sádrokartonovými deskami stejně jako první stranu. V místě styku příčky se stropem nebo stěnami použijte papírovou nebo skelnou pásku.

Spáry mezi deskami, poškozená místa a hlavičky šroubů musíte důkladně zatmelit a po vytvrdnutí tmelicí sádrové hmoty přebrousit. Po vytvrdnutí tmelu přebruste spáry brusnou mřížkou a přetmelte finálním tmelem. Po následném vytvrzení znovu lehce přebruste. Přechod mezi příčkou a zdivem zatmelte akrylovým přetíratelným tmelem. V tuto chvíli, pokud jste postupovali podle návodu na montáž (ten dodává každý výrobce sádrokartonových desek), je vaše příčka hotova a můžete stěnu tapetovat, obkládat, natírat či malovat. Je zakázáno používat jakékoliv prvky obsahující vápno, vodní sklo a silikáty, nevhodné jsou také disperzní silikátové barvy.

Zdroj: článek Sádrokarton

Příběh

Ve svém příspěvku HORTENZIE SPALENA MRAZEM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Iveta Lachmanova.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Růži.

Zdroj: příběh Hortenzie spalena mrazem

Porotherm strop

POROTHERM strop je tvořen cihelnými vložkami MIAKO a keramobetonovými stropními nosníky vyztuženými svařovanou prostorovou výztuží. Je možné jej použít v běžném i vlhkém prostředí uzavřených objektů. Pokud bude strop použit v prostředí s relativní vlhkostí vzduchu 60–80 %, musí být na podhledu opatřen omítkou o tloušťce minimálně 15 mm. Délka uložení nosníku musí být na každé straně nejméně 125 mm!

Při instalaci systému se musí zároveň podepírat stropní konstrukce zespodu. Po vyztužení konstrukce dojde k zalití systému MIAKO betonovou směsí dle projektové dokumentace. Takto zalitý strop se nechá vyzrát (cca 14 dní) a poté se odstraní stropní podpěry a může se nadále pokračovat ve stavbě.

Rozměry nosníku POT: 160 x 175 x 1 750 až 6 250 mm nebo 160 x 230 x 6 500 až 8 250 mm. Tloušťka stropu je v rozmezích 210, 250 a 290 mm.

Zdroj: článek Na hrubou stavbu Porotherm

Vrut do sádrokartonu

Vruty do sádrokartonu bezproblémově usadíte do sádrokartonové desky díky křížové drážce a propracovanému závitu. Ten je jednoduchý a používá se též pro montáže do dřeva. Výhodou těchto vrutů je, že nemusíte předvrtávat. Pro použití při montáži cementopískových desek můžete použít speciální vruty s dvojitým závitem. Na trhu jsou například tyto vruty:

• samovrtný vrut se zápustnou hlavou, drážkou a vrtákem na špičce
• se zápustnou hlavou, drážkou a dvouchodým závitem
• se zápustnou hlavou, drážkou a jednochodým závitem
• s dvouchodým závitem, rámovou hlavou a drážkou
• s jednochodým závitem, rámovou hlavou a drážkou
• se zápustnou hlavou, drážkou, břity, dvouchodým závitem a tvrzeným hrotem

Zdroj: článek Vruty

FAQ – Často kladené otázky

Proč se květákové placičky rozpadají

Květákové placičky se rozpadají nejčastěji kvůli příliš mokrému květáku, nedostatku pojiva nebo nedostatečně rozpálené pánvi.

Květák obsahuje velké množství vody a po uvaření ji ve své struktuře drží ještě více. Pokud se tato voda před přípravou směsi neodstraní, začne se při smažení uvolňovat. Směs se rozvolní a placičky ztratí tvar. Proto je zásadní květák důkladně vymačkat. Pomáhá také použít vejce jako pojivo a smažit placičky na opravdu rozpálené pánvi, aby se rychle vytvořila křupavá kůrka.

Jak udělat křupavé květákové placičky

Křupavé květákové placičky vzniknou díky dobře vymačkanému květáku, správné teplotě oleje a menší velikosti placiček.

Křupavost vzniká ve chvíli, kdy se povrch placičky rychle zatáhne v horkém oleji. Pokud je pánev málo rozpálená, směs začne spíš pomalu nasávat tuk. Placičky pak zůstávají měkké. Důležité je také dělat menší placičky, které se rychleji prohřejí. Když je květák dobře vymačkaný a směs není vodnatá, vznikne na povrchu přirozeně zlatavá křupavá kůrka.

Kolik mouky do květákových placiček

Do květákových placiček obvykle stačí přibližně dvě lžíce mouky na jeden střední květák.

Mouka by měla fungovat pouze jako lehké pojivo. Pokud jí přidáte příliš, směs začne připomínat těsto a placičky budou těžké a moučné. Klíčem není více mouky, ale správně připravený květák. Pokud je květák důkladně vymačkaný, drží směs pohromadě i s minimem mouky. Přidání většího množství mouky většinou jen maskuje problém s vodou v zelenině.

Jak poznat správnou konzistenci směsi na květákové placičky

Správná směs na květákové placičky by měla být měkká, ale zároveň držet tvar při tvarování v ruce.

Pokud směs teče nebo se rozpadá ještě před smažením, znamená to, že obsahuje příliš vody. Naopak velmi tuhá směs signalizuje příliš mouky. Ideální konzistence je taková, kdy lze ze směsi snadno vytvořit placičku, která drží tvar. Když ji položíte na pánev, měla by zůstat kompaktní a nezačít se okamžitě rozpadat. Správná konzistence směsi je jeden z nejdůležitějších faktorů úspěchu.

Co dělat, když je směs na květákové placičky moc řídká

Pokud je směs na květákové placičky příliš řídká, je potřeba odstranit přebytečnou vodu nebo přidat malé množství pojiva.

Nejlepší řešení je vrátit se o krok zpět a květák znovu vymačkat. Často totiž zůstane voda uvnitř směsi. Pomoci může také přidání trochy strouhanky nebo mouky, ale jen v malém množství. Příliš mnoho mouky by změnilo chuť i strukturu placiček. Ideální postup je nejprve odstranit vodu a teprve poté případně lehce upravit konzistenci směsi.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Květákové placičky podle Pohlreicha: křupavé a nerozpadají se

FAQ – často kladené otázky

Jak udělat tvarohový krém, aby držel tvar na dortu?

Tvarohový krém do dortu musí být z hustého tvarohu a správně vyšlehaný, aby držel tvar. Jak udělat pevný tvarohový krém závisí hlavně na surovinách.

Pokud použijete řídký tvaroh, krém nebude nikdy stabilní. Důležité je také nepřešlehat směs, aby se nesrazila. Správný tvarohový krém vzniká kombinací hustého základu a lehkého šlehání. Pevnost krému můžete zvýšit mascarpone nebo vyšším podílem tuku.

Proč se tvarohový krém srazí?

Tvarohový krém se srazí při přešlehání nebo špatné teplotě surovin. Proč se krém srazí je častý problém.

Studené a teplé suroviny se špatně spojí a vytvoří hrudky. Také dlouhé šlehání naruší strukturu krému. Sražený tvarohový krém už většinou nejde zachránit. Správný postup je míchat krátce a používat suroviny stejné teploty.

Jak zahustit tvarohový krém, když je řídký?

Řídký tvarohový krém zahustíte mascarpone nebo hustším tvarohem. Jak zahustit tvarohový krém má jednoduché řešení.

Přidání pudinku nebo želatiny není vždy nutné. Často stačí upravit poměr surovin. Hustý tvarohový krém vzniká z kvalitního základu. Nejlepší řešení je použít tučný tvaroh a méně tekutin.

Jaký tvaroh je nejlepší na krém do dortu?

Nejlepší je plnotučný tvaroh ve vaničce, který je jemný a krémový. Jaký tvaroh na krém výrazně ovlivňuje výsledek.

Tvaroh v kostce bývá sušší a hůř se zpracovává. Vaničkový tvaroh má lepší strukturu. Kvalitní tvaroh je základ dobrého krému. Výběr suroviny rozhoduje o chuti i konzistenci.

Můžu udělat tvarohový krém bez mascarpone?

Ano, tvarohový krém lze udělat i bez mascarpone, ale bude méně pevný. Tvarohový krém bez mascarpone je lehčí.

Mascarpone dodává krému stabilitu a krémovost. Bez něj je potřeba pracovat s hustším tvarohem. Lehký tvarohový krém chutná svěže, ale hůř drží. Stabilitu lze podpořit správným poměrem surovin.

Jak dlouho vydrží tvarohový krém v lednici?

Tvarohový krém vydrží v lednici 2–3 dny, pokud je správně uložený. Trvanlivost krému je omezená.

Obsahuje čerstvé mléčné výrobky, které rychle podléhají zkáze. Krém do dortu je nejlepší použít co nejdříve. Správné skladování prodlouží jeho kvalitu, ale ne výrazně.

Jak udělat nadýchaný tvarohový krém?

Nadýchaný tvarohový krém vznikne přidáním vyšlehané smetany. Jak udělat nadýchaný krém je jednoduché.

Smetana dodá lehkost a objem. Důležité je ji vmíchat opatrně. Lehký krém je ideální do dortů. Nadýchaná textura zlepší chuť i vzhled.

Proč krém teče z dortu?

Tvarohový krém teče kvůli řídkému základu nebo špatnému poměru. Proč krém teče je častá chyba.

Málo tuku nebo moc tekutin způsobí nestabilitu. Řídký krém nedrží tvar a rozpadá se.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Tvarohový krém do dortu: nejlepší recept + tipy

Jak vrtat do zdi a betonu

Při vrtání do zdiva je nejdůležitější rozhodnout se, budete-li vrtat s příklepem nebo bez příklepu. Do betonu a kamene je potřeba vrtat s příklepem, absolutně nejvhodnější jsou k tomu proto vrtací kladiva. Do cihly se vrtá také s příklepem a je jedno, použijete-li kladivo nebo vrtačku. Problém s příklepem a tvrdostí materiálu pak nastává u porothermu, sádrokartonu, obkladaček a dlaždic, které jsou podobné cihle, ale tažené nebo dírkaté. Je nutné zdůraznit, že vrtačka je opravdu nevhodná pro vrtání betonu. Sice kroutí vrtákem velmi rychle, ale nemá tak silný a pro beton potřebný příklep jako vrtací kladivo. Navíc nepříjemně „mlátí“ s obsluhou. Vrtací kladivo, patent společnosti Bosch, oproti tomu využívá díky pístu uvnitř mechanismu takzvaného aktivního příklepu (vrtačka má pasivní příklep – tlak se generuje díky síle vrtajícího). Kladivo s velkým výkonem a mnohem silnějším úderem než vrtačka tluče do materiálu samo bez námahy toho, kdo ho drží. Kladivo je navíc vybaveno momentovou spojkou, která odpojí vrták od motoru v okamžiku, kdy se zasekne v materiálu.

Vrtáky do zdiva, které mají tvrdokovový břit, se liší kvalitou zpracování a typem stopky, kterou jsou uchyceny ve vrtačce či kladivu. Je tedy důležité zvolit správný vrták podle stavebního materiálu, do kterého budeme vrtat – armovaný beton, beton a kámen, cihlová zeď. Pro vrtačky s klasickým sklíčidlem mají vrtáky válcovou nebo ve výjimečných případech šestihrannou stopku. Do vrtacích kladiv se upínají rychloupínacími sklíčidly SDS-plus, do těžkých kladiv pak SDS-max, do strojů SDS-quick. Tyto vrtáky mají podélné drážky pro vedení a pojištění vrtáku.

Vrtáky do betonu a cihly mají napájenou tvrdokovovou špičku se střechovitě broušeným hrotem. Tento typ vrtáku vrtá tím, že hrotem drtí vrtané zdivo a otáčky jsou pak potřeba jen na odvádění drtě z otvoru. Problémem pro kvalitní vrtáky není ani občasné navrtání armovacích želez. Profesionálové pro vrtání armovaného betonu používají čtyřbřité vrtáky, které jsou sice pomalejší, ale minimalizují riziko zaseknutí v materiálu.

Pro vrtání bez příklepu stavebních hmot, jako je porotherm, sádrokarton nebo obkladačky se používají extrémně tvrdé „multiconstruction“ vrtáky. Vrták má také tvrdokovovou destičku, ale jiný tvar břitu než vrták do betonu. Není určen k příklepovému vrtání s velkým úderem, ale k postupnému odškrabávání materiálu. Při větším výkonu a v tvrdších materiálech se může přehřát a otupit, je proto dobré namáčet břity do nádobky s olejem. „Multiconstruction“ vrták provrtá cokoliv, ideální je také na rámy plastových oken, které se skládají z mnoha různě tvrdých materiálů.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Jak vrtat

Jak správně vrtat

Podle materiálu, z něhož je postavená zeď, použijte vhodný přístroj. Platí základní pravidlo: čím silnější motor, tím větší rozsah použití. Na lehčí práce stačí akumulátorový šroubovák, třeba při vrtání do sádrokartonu a pórobetonu. U klasického zdiva si sice s akupřístrojem poradíte taky, ale vhodnější je zvolit výkonnější příklepové vrtačky.

Nejprve je potřeba zvolit správný vrták, a to podle toho, do kterého materiálu budete vrtat. Vždy se snažte vybrat vrták určený do materiálu, který chcete vrtat. Problém nastane u plastů, gumy. Žádné vrtáky na plasty se nevyrábí, proto se k jejich vrtání používají vrtáky do dřeva, na vrtačce se ale sníží otáčky motoru, aby se netavily okraje díry. Při vrtání hlubších děr do plastů je dobré dělat kratší přestávky, aby díra vychladla a vrtání bylo plynulé, bez otřepů na okrajích.

Nejčastěji se vrtají díry kolmo k vrtané ploše. To znamená, že se vrtačka musí držet pokud možno svisle. Na menších součástkách nebo na prknech a deskách toho lze dosáhnout pomocí stojanu na vrtačku. To je velice užitečná pomůcka, kterou je určitě dobré si pořídit. Lze na ní nastavit i hloubku díry, takže vám odpadá její zdlouhavé přeměřování. Když stojan nemáte nebo když vrtáte do zdi, musíte vrtačku držet kolmo od oka. Chce to trochu cviku, ale zas tak těžké to není. Když jste na vrtání dva, tak jeden může vrtat a druhý kontrolovat kolmost. Místo pro vrtání si označte křížkem. Aby vrták do zdi nepronikl našikmo, vždy nasaďte špičku vrtáku kolmo k povrchu a pak spusťte přístroj. Teprve až se vrták pevně opře, začněte na přístroj tlačit. Když potřebujete otvor s větším průměrem, vytvořte díru nejprve menším vrtákem, poté nasaďte větší a otvor rozšiřte a prohlubte.

Při vrtání pod úhlem je práce složitější. Například si zkuste položit vedle vrtačky dřevěný špalík seříznutý na požadovaný úhel a řídit sklon podle něj, nebo to prostě musíte odhadnout.

Vrtačkou v žádném případě v díře neklepejte ze strany na stranu ani na vrtačku netlačte. Vrtání tím jednak příliš neurychlíte a ještě zničíte vrták. Jedinou výjimkou je vrtání do zdi příklepem, ale to se používá spíše jako záchranná brzda, protože když nepřitlačíte, tak příklep nefunguje.

Hloubku děr můžete přeměřovat několika způsoby. Když máte stojan, tak si ji můžete přímo nastavit, dále se prodávají různé prstence, které se šroubují na vrták, nebo mají vrtačky v příslušenství měrné tyče, které se uchycují přímo na tělo vrtačky. Pokud ale nic z toho nemáte, můžete si pomoci šuplérou nebo dřevěnou špejlí a pravítkem.

Během vrtání používejte ochranné brýle a rukavice. Pro příklepové vrtačky existuje jako příslušenství speciální odsávací zařízení, které zachycuje prach už během vrtání. Jako alternativu můžete pod otvor přilepit sáček nebo přeložený arch papíru se zahnutými růžky. Kromě toho byste měli podlahu pod otvorem zakrýt lepenkou či fólií. Můžete také poprosit pomocníka, aby pod otvorem přidržel hadici zapnutého vysavače, raději ale ne domácího, na stavební prach jsou speciální průmyslové.

Zdroj: článek Jak vrtat

Jak si vyrobit vlastní šatnu v domě ale i v panelákovém bytu

Vlastní výroba šatny je z hlediska financí ta nejméně nákladná. Není třeba platit nikomu žádnou práci, jen se nakoupí potřebný materiál. Vzhledem k tomu, že řada lidí u samostatné a vlastníma rukama stavěné šatny nevyžaduje stavbu z masivního dřeva, tak i náklady na materiál nejsou tak vysoké. Do stavby šatny by se ale rozhodně neměl pouštět někdo, kdo ještě nikdy nic takového nedělal a celkově neumí se dřevem zacházet. Je třeba si uvědomit, že šatna (tím myšlené šatní skříně a jiná uložiště) musí často udržet velkou váhu a nesmí se ani při neodborné manipulaci převrátit. Proto je třeba vhodné se obrátit na někoho, kdo má už s něčím takovým zkušenosti.

Nejprve je nutné pořádně vyměřit prostor určený pro stavbu šatny a pak nakoupit potřebný materiál. Jako první se začíná vždycky od základních hranolů, které se přišroubují ke stropu a k podlaze. K těmto hranolům se pak budou postupně upevňovat jednotlivé části šatny.

Poté obvykle následuje montování jednotlivých příček, jejichž rozmístění si majitel sám rozvrhl. Při montování příček je důležité si uvědomit, že na ně se ještě pak připevní obkladové desky, takže je vždy lepší příčky montovat tak, aby vám později zajistili snadný přístup k připevnění obkladových desek. Pokud se rozhodnete vytvořit šatním skříňkám různá dvířka, je vždy dobré, aby byla jednoduchá na přimontování, a koupit kvalitní panty, na nichž dvířka k poličkám přiděláte. Pro šatnu je také důležité stanovit si už na začátku, jak bude vypadat vchod do šatny (čím bude tvořený). V některých bytech či domech je šatna součástí třeba nějaké chodby, a proto není možné z ní udělat uzavřený prostor, pokud je ale šatna vytvořená v místě, kde se dá oddělit od zbytku místnosti, tak se asi nejčastěji využívá oddělení šatny buď pomocí závěsů, zde stačí na strop přidělat garnýže, nebo jiný závěsný systém a je po problému. Další častou a velmi využívanou možností jsou posuvné dveře. Jejich instalace je totiž také jednoduchá, stačí přidělat kolejnice, po nichž budou dveře jezdit. S těmito dveřmi je ale třeba počítat již od začátku, aby se pro ně vytvořil dostatek prostoru mezi příčkami.

Zdroj: článek Šatna

Jak zkrátit fíkus

Dobrá zpráva na úvod: fíkusy velmi dobře snášejí zkracování a odpustí vám i radikálnější řez. K prořezávání však vždy používejte čisté nástroje. Vhodný je buď ostrý nůž nebo zahradnické nůžky. Budete muset přizpůsobit styl prořezávání v závislosti na tom, proč chcete fíkus zkrátit.

Zkrácení přerostlého fíkusu

Pokud už váš fíkus otírá o strop a tyčí se nad vaší hlavou, je nejvyšší čas zasáhnout. Abyste usměrnili další růst, můžete odvážně odstranit celou korunu stromu. Pomocí zahradnických nůžek jednoduše zastřihněte pokojovou rostlinu na požadovanou výšku.

Zkrácení fíkusu na podporu růstu

Pokud chcete svůj strom povzbudit, aby se rozvětvil, můžete to snadno udělat prořezáváním. Prořezávání na správných místech totiž podpoří strom k tvorbě nových bočních výhonů. Chcete-li to provést, nejprve si dobře prohlédněte svůj fíkus a rozhodněte se, kde chcete, aby nové postranní výhonky vyrostly. Pak hledejte takzvané ‚uzly‘ na kmeni. Poznáte je podle malých hrbolků podél kmene. Z těchto uzlů se po seříznutí vyvinou nové boční výhonky. Proto vždy řežte pár centimetrů nad jedním nebo více uzly v požadované výšce.

Tvarování fíkusu do stylu bonsai

Tento styl pěstování fíkusu spočívá v rozvětvení rostliny hned u země a vedení několika svislých větví přímo vzhůru. Rostlina pak má mohutný olistěný základ hned od spodu. Někdy fíkus ale neroste rovnoměrně nebo se příliš rozvětvuje. To lze také napravit prořezáváním. Chcete-li podpořit tento styl růstu, odřízněte postranní výhonky stromu – buď přímo na kmeni, nebo nad uzlem, kde chcete, aby vyrostly nové větve. Pokud se po zastřižení vytvořily nežádoucí boční výhony, můžete je také odstřihnout. Pokud jsou některé postranní výhonky delší než hlavní výhonky, měli byste je také odříznout. Ty lze zkrátit podle vašeho vkusu a vytvořit požadovaný tvar. Různé varianty tohoto typu pěstování fíkusu můžete vidět zde: fíkus doma foto.

Zkrácení fíkusu v případě napadení chorobami nebo škůdci

Odumřelé nebo zavadlé části rostliny by měly být vždy odstraněny. Pokud jsou části vaší pokojové rostliny napadeny chorobami nebo škůdci, měli byste je také okamžitě odstranit, abyste zabránili dalšímu šíření na celý strom.

Odebrání řízků

Pokud si chcete fíkus namnožit, můžete tak učinit na jaře odběrem řízků. Pro řízky odřízněte ze stromu sedmi až deseticentimetrové výhonky. Dejte do vody nebo čistého vlhkého písku. Po dvou měsících by se na řízcích již měly objevit kořeny.

Zdroj: článek Jak zkrátit fíkus

Malování bytu v paneláku

Nejprve je třeba odstranit starou malbu, povrch zasádrovat, vybrousit, napenetrovat a teprve potom nanést barvu. U sádrokartonů se postupuje obdobně. Spoje se zasádrují, přelepí páskou a obrousí se. I v tomto případě je základem povrchových úprav penetrace, a teprve potom se nanáší barva.

Při této práci není přílišný rozdíl mezi stěnami ve starší bytové zástavbě a v panelových domech. U starší omítky najdeme výrazné stopy po skobách, skobičkách a hřebících. Stěnu také musíme zbavit prachu a neudržitelných kousků malby. Jestliže chceme, aby stěny po dekorativní úpravě vypadaly opravdu dobře, musíme všechny povrchové nerovnosti odstranit.

Před nanesením nového nátěru je třeba vyhladit povrchové nerovnosti stěrkovými hmotami, které se od sebe liší podle podkladu. Velké nerovnosti odstraníme hrubým štukem, menší sádrou. Chceme-li mít stěny opravdu hladké, použijeme k jejich vyhlazení stěrkovou hmotu nebo sádrovou omítku, která se nanáší ocelovým hladítkem. Může se snadno vyhladit až do takzvaného sádrokartonového efektu. Jednou z hlavních výhod sádrových omítek a stěrek je to, že se nemusí ve finále přebrousit. Pouze se navlhčí a hladkou houbovou stěrkou se dorovnají případné nerovnosti. Broušení za sucha s tvorbou prachu tak úplně odpadá.

Když máte připravené stěny, můžete začít s malováním.

Zdroj: článek Malování bytu

Jak vrtat do kovu a nerezu

Kovy a plasty se vrtají třískovým obráběním, což znamená, že vrták odřezává z vrtaného materiálu malé třísky, špony. Je potřeba se proto více zamyslet nad vhodným broušením vrtáku. Rychlořezné vrtáky do kovu se vyrábějí z oceli legované chromem, wolframem, molybdenem, vanadem anebo kobaltem. Pro všechny typy je důležité jejich pravidelné mazání v průběhu vrtání. K tomu se používají mazné spreje nebo oleje (v nouzi postačí i kuchyňský). Pro vrtání nerezových materiálů je také důležité dbát na to, abyste měli vždy čistý vrták, se kterým jste předtím nevrtali do obyčejného železa. Nerezový materiál byste tím kontaminovali, což by i u něj vedlo ke korozi.

Standardní levný typ představuje černý vrták HSS-R. Má válcovanou, párou popouštěnou šroubovici, a proto je pružný. Při navrtávání může být nepřesný, protože nemá na hrotu špičku, ale plošku, která tak z vrtaného materiálu ujíždí. Proto je obvyklou praxí předznačit si navrtávané místo důlčíkem. S tímto nedostatkem se vyrovnává dražší typ HSS-G, který má složitěji broušenou špičku se samostředicím hrotem. Jeho variantu pak tvoří vrták HSS-Co legovaný 5 % kobaltu. Od předchozích se odlišuje na první pohled výrazným leskem a zabarvením (medové). Domácí kutilové po něm touží, často s ním však neumějí správně zacházet a brzo ho zničí, protože je velmi křehký. Až šestinásobnou životnost proti klasickým vrtákům vykazují vrtáky HSS-TiN s mimořádně tenkou vrstvičkou titannitridu. Liší se od sebe nazlátlou barvou povrchu a umožňují až dvojnásobné zvýšení řezné rychlosti při nízkém tření. Hladký povrch spirálových drážek dobře odvádí třísky, takže povrch otvoru je čistší a bez otřepů. Proto se doporučuje i k vrtání plexiskla, naopak nevhodný je pro vrtání hliníku.

Na tenké plechy, do kterých může být skutečně problém udělat hezký kulatý otvor, se používají stupňovité nebo kuželovité vrtáky. Jejich velkou předností je to, že jedním vrtákem uděláte díry o různých průměrech. Pro vrtání nepravidelných otvorů se používají také takzvané frézovací vrtáky (Wood Devil/Bosch) určené k vrtání a následnému frézování do boku. Jsou vykované přímo ze stopky a mají předřezávací hrot.

Když máme naměřenou díru, je dobré si udělat průbojníkem důlek uprostřed křížku, aby se vrták dobře chytil a neposkakoval po materiálu. Vrtaný předmět je nejprve nutné velice dobře upnout, protože vrták má často tendenci se „kousnout“ (hlavně na konci vrtu) a rukou jej nemáte šanci udržet.

Když máte díru naměřenou a předmět upnutý, můžete přistoupit k vlastnímu vrtání.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Jak vrtat

Fyzika

Za zcela ideální se považuje nepřerušovaný provoz ionizátoru. Ovzduší nelze vyčistit nebo ionizovat do zásoby. Vzduch se čistí a obohacuje lehkými zápornými ionty pouze po dobu provozu ionizátoru, po jeho vypnutí jeho efekt během několika minut vymizí.

Přístroj by měl být umístěn minimálně půl metru od nejbližšího pevného povrchu – stěny nebo nábytku – a směrován tak, aby se vyrobené ionty k člověku dostaly. Mezi ionizátorem a exponovanou osobou by neměla být pevná překážka. I tak záleží na materiálech, které jsou v interiéru užity (stavební, dekorační a zařizovací), kolik lehkých, uměle vyrobených iontů vlastně ve vzduchu místnosti zůstane, neboť je některé materiály více a některé méně pohlcují. Takzvané prostorové (bytové) ionizátory se montují napevno na strop nebo zavěšují do prostoru. Mohou být součástí lustru.

K ionizaci je nutné atomu nebo molekule dodat určitou energii, energie musí být dostatečně velká, aby nejvolněji vázaný elektron na okraji oběžné dráhy kolem jádra překonal ionizační potenciál a uvolnil se do prostoru. Protože 4/5 plynných molekul ve vzduchu tvoří dusík, je největší pravděpodobnost, že ionizující energie bude předána molekule dusíku. Odtržením elektronu z obalové dráhy vznikne kladný iont dusíku a volný elektron. Ten není schopen sám existovat a předává své elementární kvantum elektřiny jinému neutrálnímu atomu nebo molekule. Základem záporných iontů je molekula kyslíku, má stejně jako -OH skupina vody největší afinitu k elektronům. Vodní pára v ovzduší je tedy druhým hlavním zdrojem záporných iontů. Ionizovaná molekula kyslíku pak dále disociuje na atomární iont kyslíku a na neutrální atomární kyslík, který dále reaguje buď s dusíkem, nebo s další molekulou kyslíku. Vznikají tak oxidy dusíku a ozón. Ozon je velmi silný oxidant a je ideální jako čisticí a dezinfekční prostředek (využití k ošetření potravin a čištění vody), odstraňuje zápachy ze vzduchu, využívá také v ozonoterapii.

Ionizátor je vlastně zdroj vysokého napětí zakončený ostrým hrotem, ze kterého vyletuje do vzduchu řádově bilion elektronů každou sekundu. Schéma zapojení je patrné z přiložených obrázků plošného spoje. Jde o zdvojený kaskádní Delonův násobič, který svými 21 stupni vyrobí ze střídavého síťového napětí 21násobek amplitudy (asi 6 500 V na hrotu). Na hrotu je sice vysoké napětí, ale přes odpory ionizátoru prochází jen zanedbatelný proud, dotknutí hrotu je proto naprosto neškodné. Do ionizátoru je připojena fáze (modrá) a nulový vodič (žlutozelená). Nulový vodič síťového rozvodu je vodivě spojen například s vodovodním potrubím, a je tudíž na stejném potenciálu jako váš dům a zbytek zeměkoule, uzemnění přímo do zásuvky jím lze tedy nahradit. Hustota elektronů na hrotech je tak velká, že opouštějí hrot vzduchem, což je pro ně za jiných okolností cesta značně neschůdná. Tímto způsobem byly elektrony donuceny dostat se do vzduchu, kde se již dále pohybují podle sil na ně působících dle přírodních zákonů a nachytávají se na molekuly ze vzduchu.

Zdroj: článek Ionizátor

Podlahové vytápění

Existují tři typy sálavého, podlahového vytápění:

• vzduchové - vzduch je teplonosným prostředkem;
• elektrické;
• hydraulické - proudění horké vody.

Dále se dělí tyto typy instalací na:

• mokré - ty, které využívají velké tepelné hmotnosti betonové desky podlahy nebo lehkého betonu nad dřevěným podkladem;
• suché - ty, u nichž instalační podlahové trubky jsou mezi dvěma vrstvami překližky nebo jsou pokládány na hotovou podlahu nebo podklad podlahy.

Typy podlahového vytápění

Vzduchové podlahové vytápění

Vzduchové podlahové vytápění nemůže držet velké množství tepla, takže sálavé vzduchové podlahy nejsou v obytných prostorech finančně efektivní a jsou instalovány jen zřídka. Pokud bude vzduchový systém kombinován se solárním, tak jsou tyto systémy schopny vyrábět teplo pouze ve dne, kdy je topné zatížení nižší. Neúčinnost tohoto vytápění se dá redukovat použitím konvekční pece, prouděním vzduchu přes podlahu v noci, to pak ale převáží přínos solárního tepla během dne. Ačkoliv některé rané solární systémy vytápění používají kameny jako tepelně paměťové zdroje, tak i přesto se tento způsob vytápění nedoporučuje (více na odkazu solární vytápění).

Elektrické sálavé podlahové vytápění

Elektrické sálavé podlahové vytápění se obvykle skládá z elektrických kabelů zabudovaných do podlahy. Systémy, které jsou vybaveny rohoží elektricky vodivého plastu, namontovaného na podklad pod podlahovou krytinu, nebo jsou k dispozici jako dlaždice.

Vzhledem k relativně vysokým nákladům na elektřinu je elektrické sálavé podlahové vytápění finančně efektivní v případě, že máte dostatečně silnou betonovou podlahu a váš dodavatel elektřiny vám nabízí levnější sazbu. Levnější sazba vám umožní nahřát betonovou podlahu v době mimo špičku. Pokud je tepelná hmota podlahy dostatečně velká, bude uložené teplo vytápět dům osm až deset hodin bez dalšího elektrického příkonu, zvláště když denní teploty jsou výrazně teplejší než noční. Tím se ušetří značné množství energie, topíte-li v průběhu dne ve špičce elektrických sazeb.

Elektrické sálavé podlahové vytápění může také sloužit jako doplňkové vytápění, a to ve chvíli, pokud by bylo nepraktické, řešit jiný topný systém do nového prostoru. Nicméně, majitel domu by měl zkoumat i další možnosti vytápění, jako jsou například tepelná čerpadla, která mají efektivnější provoz a mají navíc tu výhodu, že poskytují i ochlazování vzduchu.

Hydraulické sálavé podlahové vytápění

Hydraulické (tekuté) systémy jsou nejoblíbenější a cenově nejdostupnější sálavé topné systémy. Hydraulické sálavé podlahové vytápění čerpá ohřátou vodu z kotle přes potrubí položené pod podlahou.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Sálavé vytápění